Vojáci bez uniformy, zvířata ve službách armády

Současná doba není vzácná na takové případy, takže by se mohlo zdát, že půjde doslova o nošení dříví do lesa. Nikoli. Dokonce vlastně nebylo by od věci do lesa se vypravit, či spíš obecně do přírody, aby bylo možné takové vojáky rekrutovat. Nešlo by to snadno, což by opět nebyla výjimka, protože ani lidé prakticky nikdy netoužili po tom stát se rekruty. Ovšem v tomto líčení nejsou vojáky lidé, nýbrž zvířata.

Válečné nasazení zvířat je dávného data a sahá v podstatě do doby, kdy byly jednotlivé druhy domestikovány. Ve starověku se těšili úctě jezdci, byli pohyblivější, než pěšáci, navíc kůň budí respekt svou velikostí. V tomto ohledu, tedy co do rozměrů, pak proslul kartaginský vojevůdce Hannibal, jenž si posloužil slony, když větší zvíře už se nedalo najít. Stejnou vozbou si posloužili po staletí bojující indičtí vládcové, v některých oblastech Asie a Afriky byli v kurzu velbloudi.  To známe, a víme, že zvířata, zde uváděná jako prostředek transportu, dosluhovala na bojištích ještě za druhé světové války. Stačí připomenout zoufalou odvahu polské jízdy pokoušející se v září 1939 vzdorovat německým tankům. V tehdejší sovětské Rudé armádě také dožívaly jezdecké oddíly, formálně kozácké. Proti tankům, výdobytku to války předchozí, první světové, neměla taková jednotka šanci. Ještě vzpomeňme našeho území – v bitvě u Sadové, nebo u Hradce Králové, jak chceme, 3. července 1866, kryla ústup rakouské armády jízda, která se střetla s pruskou. Prý to byla poslední opravdová bitva jízdních jednotek. Ve všech případech však zvíře vedl člověk, ovládal ho, manévroval s ním lépe či hůře, ale třeba kůň měl volnost jednání, až když o svého jezdce přišel.

Zvířata ve druhé světové válce

Podívejme se však na případy, kdy zvíře operovalo samostatně, k čemuž bylo speciálně vycvičeno. Teď jde skutečně o vojenské operace, nikoli například o psy celníků a pohraničníků pátrající po drogách. Opět – tito psi sice operují samostatně, ale vede je a sleduje člověk. Jde však o případy, kdy bylo zvíře skutečně samo. Jeden z nich nastal v posledním roce druhé světové války, v době, kdy porážka Německa byla jasná, ale poslední zbraň Třetí říše, rakety V-2, v německém označení A-4, ještě dokonávaly dílo zkázy dopadajíce na anglické území. Bylo už známo, že je to raketa pohybující se po balistické dráze, která se po vyčerpání paliva už neovlivňovala.

Ve Spojených státech, které současně válčily na Dálném Východě s Japonskem, se horečně hledaly nové účinné zbraně. Ponechme stranou tu nejmocnější, atomovou bombu. Hledaly se takové zbraně, které by se daly navádět na cíl, aniž by se používaly radiové signály, protože ty by mohl nepřítel rušit. Objevil se nápad použít dostatečně malé zvíře, které by se dalo umístit v hlavici střely, současně však takové, aby se dalo dostatečně vycvičit. Vědci z minnesotské univerzity tehdy dospěli k závěru, že by mohl posloužit holub. K realizaci myšlenky už nedošlo, protože mezitím skončila válka. Ještě uvidíme, že myšlenka nezapadla.

Mezitím pracovaly i další složky americké armády na různých projektech, z nichž patrně nejbizarnější vešel do vojenské historie jako Operation X-Ray. Za tímto projektem stála právě válka s Japonskem, která se postupně přenášela na jeho území. Šlo o to, jak se dá domyslet, toto území co nejvíc zdevastovat, což, jak opět snadno nahlédneme, se dá provést bombardováním.  V případě Japonska byla ještě jedna okolnost, pro americkou armádu příznivá, pro Japonce bohužel právě naopak – mnoho staveb bylo dřevěných, často bambusových, takže použití zápalných pum bylo nasnadě. Na druhou stranu, třebaže byla japonská armáda v defenzívě, bránila se zuřivě a bylo nutné počítat se ztrátami na sestřelených letadlech, na což se v americké armádě bral zřetel. Dokonce v posledních měsících roku 1944 měli američtí generálové dost starostí s přibývajícími ztrátami letadel, včetně čtyřmotorových bombardérů B-29, tehdy největších.

Netopýří bombardéry na Japonsko

Zmíněný projekt se zrodil jako souhra těchto úvah. Navíc se hledala cesta, jak zápalnou látku rozptýlit ještě víc, než jak to dokáže zápalná puma, aby současně vzplálo co nejvíc staveb v nahuštěných japonských městech. Bylo jasné, že pokud by se uvažovalo o jiném nosiči, který létá, připadal v úvahu nějaký vhodný živočich. Kupodivu byli zavrženi ptáci a místo nich, z důvodů, které nejsou úplně jasné, byli zvoleni netopýři. Měli nést zápalnou bombičku o hmotnosti 28 gramů obsahující nitrocelulózu, speciální petrolej a zápalné zařízení. Nad cílem je mělo vypustit letadlo s tím, že netopýři začnou hryzat vlákno přidržující jim bombičku na těle. Volba vhodného vlákna měla zajistit, že „odbombardují“ nad vytčeným cílem a přitom se ještě příliš nerozptýlí.

Nejprve ovšem bylo třeba shromáždit armádu, což se povedlo prohledáním asi 4000 jeskynních prostorů a opuštěných dolů, takže nakonec bylo povoláno do zbraně třicet miliónů netopýrů. Plánovači však původně nepomysleli na to, že armádu je nutno živit, takže většina vojáků podílejících se na operaci chytala celé dny hmyz, aby své chráněnce nakrmila. Pomohla náhoda – část netopýrů zmrzla při -10oC a ukázalo se, že po rozmrznutí jsou tito tvorové plně bojeschopní. Pak stačilo opatřit jen dostatek lednic.

Nakonec přišel den, kdy se měla provést poslední zkouška. Cvičným cílem se stala opuštěná vesnice ve státě Nové Mexiko. Ze začátku to vypadalo slibně, útok se rozvinul, vesnice stála v plamenech. Pak se však jedna skupina netopýrů odchýlila od trasy směrem bohužel nesprávným, navíc bylo zřejmé, že mají nějaké problémy s překousnutím vlákna. Výsledkem bylo zapálení nedalekého letiště, a také auta generála, jenž akci velel. Nadšení ochablo, jen ještě námořnictvo uvažovalo o použití netopýrů v polovině roku 1945.

Průběh války byl tehdy už jiný. Především, podle výpočtů mohlo třicet miliónů netopýrů unést asi 840 tun bombiček, zatímco z amerických bombardérů dopadlo jen za rok 1945 na Japonsko 98 486 tun zápalných bomb. Bombardování bylo plošné, kobercové, a v této fázi války neblaze proslul americký letecký generál Curtis Le May, který chtěl prostě japonské ostrovy vypálit, zkrušit obyvatelstvo. Ukázalo se, že spíš až na nátlak nadřízených nechával bombardovat i vojenské a průmyslové objekty.

Nejděsivější nálet podniklo pod jeho velením v noci z 9. na 10. březen 1945 celkem 324 bombardérů B-29, jejichž cílem bylo Tokio. Asi 180 000 zápalných bomb proměnilo severovýchodní část města v moře plamenů, v němž podle prvních odhadů zahynulo asi osmdesát tisíc, podle pozdějších nejspíš správnějších, na dvě stě tisíc osob. Shořelo na 276 000 domů, bohužel stavěných z běžné kombinace bambusu a papíru. Trvalo celý týden, než se kouř a prach rozptýlily natolik, že americké letouny mohly vyfotografovat dílo zkázy. Taková mohla být jen lidským dílem. Netopýrům by se to nikdy nepovedlo.

Poslední holubi v armádě

Na závěr dovětek holubí. Zatímco americká armáda myšlenku holubů jako pilotů střel opustila, námořnictvo se k ní vrátilo roku 1948. Podle tohoto projektu měl být pták připoután ve špici střely před speciální matnicí, na níž bude optika vytvářet obraz cílového prostoru. Mělo jít o útoky na plavidla, což zjednodušovalo situaci – loď na moři je jednotlivý cíl, okolní voda neruší. Holub měl klovat zobákem s kovovým kontaktem právě na obraz plavidla, a matnice, elektricky vodivá, by předávala patřičné signály do řídicího systému, který by upravoval dráhu střelu.

Zbývalo jen vycvičit holuby. Bylo to ve třech fázích. V první holub pouze kloval do malého pohybujícího se čtverečku a při zásahu byl odměněn zrním. Výsledky byly nadějné, ptáci vydrželi klovat do „cíle“ čtyřikrát za sekundu po dobu až 80 sekund. Pak začala práce s matnicí, na níž se promítaly barevné záběry lodí pořízené letecky z různých výšek. Stále vládl optimizmus. Když byl obraz lodi jen 6 mm dlouhý, úspěšnost zásahů byla 55%, při větších rozměrech „cíle“ stoupla na 60%, a čtyři nejúspěšnější frekventanti neobvyklého kurzu měli dokonce u vzdálených lodí úspěšnost 79%.

V závěrečné fázi nechalo námořnictvo natočit záběry z letadla střemhlavě útočícího na křižník a na obchodní loď, a pořízený film byl promítán holubům na matnici. Procento úspěšných zásahů se nezměnilo, takže se zdálo, že holub dokáže ovládat střelu letící na cíl rychlostí kolem 1000 km/hod. Byl tu však problém – holub musel cíl na matnici vidět, takže nebylo možné použít tyto zbraně za nízké oblačnosti, mlhy nebo za tmy. To byla velmi vážná omezení, a navíc, v té době už americké námořnictvo zavádělo do výzbroje střelu Regulus I.

I tentokrát rychle se rozvíjející technika vyhrála a ušetřila životy zvířat. Projekt „Orcon“ (z „organic kontrol“) byl ukončen. Na bojištích zůstali lidé tak, jako odedávna.

V.K. 19.10. 2015
Reklama