Historie duté země

Nebudeme tu rozebírat moderní konspirační teorie o utajeném světě v nitru naší planety à la Erich von Däniken. Ani ještě divočejší teorie o zeměkouli, která je jaksi zaklíněná uvnitř té naší v pátém rozměru a toto velkolepé tajemství ochraňují Ilumináti a jiná tajemná společenství. I tak dost chatrná teorie, už ale vůbec neuvádí, jak se podařilo tento jev vůbec zjistit, a proč to tají, když se tam stejně nikdy nikdo není schopen dostat. Včetně jich samotných. A pokud jsou toho schopni, pak s jejich schopnostmi musí být pro nás bohy. A z toho dále vyplývá, že jelikož jsou zastánci konspiračních teorií tyto tajné spolky považovány za zlovolné, tak je s podivem, že tyto své superschopnosti řádně nezneužili. S takovou mocí je pro ně totiž nějaké utajování zcela zbytečné. Takže opustíme moderní děravou zemi a moderní děravé teorie a posuneme se v čase, kdy právě tyto představy vznikali a ještě nemohli působit tak naivně.

Oživlé podzemí

„Krajem němého ticha pak stoupali do vrchu stezkou, / příkrou, ponuře tmavou a ztopenou ve stinné mlze. / Nebyli daleko místa, kde na povrch země lze vyjít …“ Tak líčil ve svých „Proměnách“ proslulý římský básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. - 18 n. l.) báji o tom, jak se Orfeus vydal do podsvětí, aby odtud přivedl svou zemřelou choť Persefonu. Jak se dočteme, neuspěl. Ocitla se opět v podsvětní říši, kam nepronikl paprsek světla, a kde vládl ze svého paláce Hádés, bůh podsvětí. Tajemný až hrůzný svět kdesi dole pod zemským povrchem lákal umělce všech staletí. Dante Alighieri (1265–1321) se rovněž, alespoň v básni, vydal touto cestou, jak to vylíčil v „Božské komedii“: „Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů, / tam byla tma a mlha bez rozhledu, / že tvary věcí splývaly v ní spolu.“ To byla cesta vedoucí do pekla, kde trpěli hříšníci.

Pro naše předky bylo podzemí světem nepřátelským, což vcelku pochopíme i dnes. Když nic jiného, je tam pořád tma. Není pak divu, že to jednou byl svět mrtvých, jindy peklo. Lidé sice samozřejmě znali jeskyně, ostatně ty vhodné vyhledávali jako útočiště, ale hlubší, tmavé, budily strach, a v něm pak ožívaly různé bytosti. Někdy přízračné, mrtví, jaké jsme zmínili, jindy, zvlášť později, byly podzemní prostory světem gnómů, důlních skřítků a podobných stvoření, která horníkům někdy pomáhala, jindy škodila. V evropské renesanci věřili horníci, především v německy mluvících oblastech, v existenci koboldů škodících důlnímu dílu, a také znesnadňujících tavení některých rud. Tihle skřeti přežívají dodnes v názvu chemického prvku kobalt, a opravdu, přítomnost jeho sloučenin v rudách činí jejich zhutnění obtížnějším.

Pořád jsme však ve světě nadpřirozeném, jímž se nitro země v minulosti doslova hemžilo. Samozřejmě, že lidé znali také skutečné živočichy přebývající ve tmě, ale že by tam bylo snad ještě něco jiného? Kupodivu, najdeme i víru, nebo spíš dokonce přesvědčení, o této možnosti. Našli se optimisté, kteří útroby naší planety především zvětšili z pouhých jeskyní, ale hlavně – osídlili je.

Základních teorií jak by naše planeta jako duté těleso mohla vypadat je více, ale v zásadě je lze rozdělit do dvou kategorií. Buď je naše země dutá a může ještě obsahovat další vnořená tělesa s tím, že vnitřní povrch a povrch dalších zemí buď je anebo není obyvatelný. Podle zastánců druhé teorie žijeme uvnitř dutého globu a pohled na vesmír je optický klam.

Co má společného kometa a dutá země

Údaje o prvních zmínkách o teorii duté země jinak také dutozemě se značně rozcházejí. Největší popularity dosáhla teorie duté země asi v období 19. století, ale její vznik je ještě starší. Mezi první potvrzené a rozhodně nejslavnější zastánce patřil Angličan Edmund Halley (1656 - 1742), druhý královský astronom. Ano správně je to ten muž, po kterém je pojmenována Halleyova kometa. Právě tuto kometu byl schopen identifikovat jako jedno a to samé periodicky se objevující vesmírné těleso a předpovědět její další objevení. Jeho bohaté životní osudy začínají narozením v Londýně, jako syn bohatého mydláře kdy už se jako dítě zajímal o matematiku. V dospělosti se ve své kariéře věnoval studiu atmosférických jevů, zemskému magnetismu, demografii, gravitaci, Keplerovým zákonům. Stal se profesorem geometrie, získal čestný titul doktora práv a spolupracoval s Isaacem Newtonem.

Halley soudil, že Země má 500 mil silnou kůru, pod níž se skrývají dvě vnitřní sféry zvící Marsu a Venuše, a konečně uvnitř, v dutině druhé sféry, je další vnitřní jádro velikosti Merkuru. Všechny tyto sféry měly být obydleny. Protože bylo těžko uvěřitelné, že by život bujel v naprosté tmě, tvrdil Halley, že atmosféra mezi jednotlivými sférami září. Sama od sebe. Když pak roku 1716 spatřil polární záři, nepochyboval o tom, že se stal svědkem úniku této atmosféry z nitra Země. A protože věděl, že naše planeta je na pólech poněkud zploštělá, bylo mu jasné, že právě tam je zemská kůra tenčí a tudíž únik plynů navýsost pravděpodobný.

Země jako pět soustředných koulí

Další výraznou postavou z dějin teorie duté země byl John Cleves Symmes junior (1779 - 1829) kapitán americké pěchoty. Po válce Spojených států s Kanadou roku 1812, které se zúčastnil, se začal věnovat vědě, konkrétně nauce o Zemi. Z jeho bádání vzešla teorie duté země, kdy její kůra měla dosahovat tloušťky 800mil (cca 1250km) s otvory na obou pólech o průměru 1400mil (cca 2200km). Uvnitř tohoto glóbu se nacházely další čtyři soustředné koule. Život měl na tomto pozoruhodném tělese existovat vždy na vnitřní i vnějším povrchu každé sféry, a moře mohlo volně proudit otvory na pólech. Vypadalo to sice dost podivně, ale přece jen byla naše planeta alespoň vedena, jako sférický útvar, v té době ještě žily představy, že Země je plochá. V kouzelné fiktivní podobě je v nedávných letech připomněl ve svých knížkách Terry Pratchett.

Se svou teorií přišel v roce 1818 a rovnou se nabídl jako vůdce výpravy hledající otvor na severním pólu. Bohužel jeho plánu chyběl jak dostatek dobrodruhů, kteří by se k němu přidali tak hlavně financí. Pro finanční zajištění své akce se neváhal obrátit se, se žádostí na sponzorování na americký Kongres, kde i přes získání hlasů pětadvaceti kongresmanů neuspěl.

Ač byl velmi aktivním propagátorem svých teorií, jeho myšlenky vyšli knižně díky jeho přívržencům. Ve dvou nezávisle vydaných spisech, ale se stejným názvem „Symmesova teorie soustředných sfér“ jsou shrnuty Symmersovy úvahy a důkazy pro jeho názory. Mimo jiné, i podnětná teze, jednoho ze Symmesových sympatizantů, že dutá planeta podobně jako duté kosti v těle, byla ve skutečnosti pro stvořitele hospodárnou cestou v aktu tvoření: „Dutá země obývatelná uvnitř, by vedla k velké úspoře materiálu“. Pomineme-li božský stvořitelský akt, pak v této knize najdeme i argumenty vycházející z fysiky, astronomie, jakož i z migrace zvířat, a také prý podle údajů cestovatelů. První dílo vydal, roku 1826 James McBride, kapitánův přívrženec. Druhé v roce 1878 Symmesův syn Americus, který kromě knihy také nechal postavit nad jeho hrobem kamenný památník se symbolem duté a děravé země.

Následující 2.část Teorie duté země >>>

V.K.+V. 24.4.2015
Reklama