Ulugh Beg

Veliký vládce, tak si říkali četní, dějiny jimi oplývají, ale mnoho z nich je dávno zapomenuto. Jen málokterý vladař minulosti zůstal dodnes v povědomí, jako „veliký“. Ten, jemuž se věnujeme, se jmenoval jinak, a označení v titulku je jeho přezdívkou. Narodil se přímo stylově, totiž ve vojenském ležení během válečného tažení. Stalo se to 22. března 1394 a chlapec dostal jméno Muhammad Taragaj, což nás rovnou směřuje do orientálního světa. Jeho otce, Šáhrúcha, znají dnes jen historikové, zato jméno jeho děda žije dodnes: Tamerlán, správně Timúr Leng (1336–1405). Jeden z největších válečníků Střední Asie, jenž o sobě tvrdil, že je potomkem jiného proslulého bojovníka, Čingischána. Timúr dobyl rozsáhlá území včetně Íránu, severní Mezopotámie, zpustošil také západní a severní Indii. Roku 1402 drtivě porazil v proslulé bitvě u Ankary tureckého sultána Bajezida I. a rozvrátil jeho stát. Jak odborníci konstatují, tím vlastně prodloužil agonii Byzance – Konstantinopol dobyl až sultán Mehmed II. roku 1453.

Zatím máme ve vojenském ležení novorozence, který později, již jako malý chlapec, dostal přezdívku Ulugh Beg, „veliký kníže“ nebo „veliký vládce“, což se stalo ještě v době, kdy nikdo nemohl tušit, že v tomto ohledu očekávání zklame. Až v pozdějším hodnocení dějinami, kdy nejde jen o počet vítězných tažení, ale o to, kdo prostě byl mimořádnou osobností, se postupně ukazovalo, že tento muž byl skutečně veliký, jenže jinak, než jeho okolí tehdy předpokládalo. Jako dědic slavného děda a již méně slavného otce to neměl vůbec lehké. Po Timúrově smrti se totiž všichni potomci slibující do té doby svatosvatě jednotu, pustili vcelku očekávaně do bojů o moc. Obrovská říše se rozpadla. Po čtyřech letech bojů se situace přece jen zklidnila do té míry, že na hladině dění, sice pořád ještě mírně zčeřené, se objevil patnáctiletý Ulugh Beg jako vládce Samarkandu. A tady zklamal ty, kdo si přáli vidět velikého vládce podoby Timúrovy, jenž by vytyčoval hranice své říše hromadami lidských lebek, jak se tradovalo o jeho válečnickém dědovi. Ulugh Beg totiž nepodnikl žádné válečné tažení.

Vědecký génius islámského světa

Mladý vládce se dal směrem, jemuž vlastně proložil cestu jeho děd, který sice proslul především jako válečník, současně však podporoval vědy a umění. Ostatně perlou architektury je Timúrovo mausoleum Gur Emír v Samarkandu. Otec Ulugh Bega v tomto trendu pokračoval a vybudoval neobyčejně bohatou knihovnu. Knihy můžeme číst, nebo je nechat jen jako ozdobu příbytku, a Ulugh Beg zvolil první z variant, takže jak o něm napsal roku 1487 historik Davletšáh: „… dosáhl vysokého stupně učenosti a hluboko pronikl do postaty věcí. Úroveň vědců byla v jeho době velice vysoká a důstojní při něm zaujímali vysoká postavení. V geometrii se podobal Euklidovi, v astronomii Ptolemaiovi. Podle jednomyslného názoru význačných a moudrých za islámu a dokonce i dříve, od dob Alexandra po dnešek nebyl na vladařském trůnu učený pádišáh, který by se podobal Ulugh Begovi.“

Přesvědčíme se o tom, že to byl opravdu jen názor skutečných učenců. Co proslavilo Ulugh Bega? Hvězdárna, kterou nechal postavit na nevelké vyvýšenině u Samarkandu, kruhová stavba o průměru asi 46 metrů a výšce přibližně 30 metrů. Jejím srdcem byl gigantický přístroj, sextant, vlastně dva kamenné oblouky o poloměru 40 metrů směřující od střechy až do hloubky deset metrů pod zem. Byly orientovány ve směru poledníku, celý prostor byl zatemněn, světlo sem mohlo vstupovat jediným kruhovým otvorem ve střeše stavby, a promítalo se na bílý kruh, který se pohyboval nahoru a dolů podle všeho po bronzových kolejnicích na obloucích sextantu. Přístroj sloužil především k pozorování Slunce, ale také planet a snad i některých hvězd.

Jaké byly výsledky? Zeměpisnou polohu Samarkandu určil Ulugh Beg na 30° 37’ 33’’, což je jen o 3’ 04’’ méně, než kolik je moderní údaj. Ještě výmluvnějším výsledkem práce této vědecké školy jsou kalendářní tabulky porovnávající výpočet let podle islámské, řecké, íránské, čínské a ujgurské tradice, nebo trigonometrické tabulky vypočítané na deset desetinných míst. Ovšem vrcholem je Zidž, Ulugh Begovy astronomické tabulky, výsledek pozorování z let 1420–1437. Bylo to první dílo, které nevycházelo z údajů proslulého řeckého astronoma Hipparcha z 2. stol. př. n. l., ale spočívalo především na pozorováních provedených v samarkandské observatoři. Ostatní autoři předcházející Ulugh Begovi vesměs opisovali od Hipparcha, takže Pierre Simon markýz de Laplace (1749–1827), francouzský astronom, mohl plným právem psát o Ulugh Begovi jako o „největším pozorovateli“, jehož astronomické tabulky jsou nejlepší z těch, jaké byly před Tycho Brahem. Je však ironií osudu, že tato chvála zazněla v době, kdy dílo mělo cenu, už jen historickou; v Evropě totiž vyšlo až roku 1665 v Oxfordu.

Ulugh Begův katalog zahrnuje 1018 hvězd a podle dnešního rozboru pocházejí údaje o 900 z nich z přímých pozorování, zbytek byl vypočten na základě Ptolemaiových dat. Na měřeních provedených v Samarkandu je obdivuhodná jejich přesnost. Například při určování ročního pohybu planet udělal Ulugh Beg největší chybu u Merkura, totiž 10’’, nejmenší u Venuše, pouze 2’’. Přitom se všechna měření prováděla v podstatě dost primitivně, a jak popis hvězdárny ukazuje, bez dalekohledu. O Ulugh Begovi se právem často píše jako největším astronomovi předteleskopické éry.

Smrt Ulugh Bega

Nebylo mu však dopřáno bádat v klidu, i když se roku 1447 stal hlavou rodu Timúrovců. Odpor proti němu vycházel od islámského duchovenstva. Není divu, protože Ulugh Beg rozvíjel další úvahy: „Bodem, který je nejvhodnější k tomu, aby se k němu dal vztahovat složitý pohyb, není Země …“. Jinými slovy dopracovával se názoru, že naše planeta není středem vesmíru, což byl názor otřásající v té době základy náboženství, nejen islámu, ale i křesťanství. Za to pronásledovala církev ve Střední Asii i v Evropě.

Islámské duchovenstvo navíc využilo rodinné spory Timúrovců tak dovedně, že nakonec došlo k boji mezi Ulugh Begem a jeho synem Abdallatífem. Ten porazil roku 1449 v bitvě u Samarkandu vojska svého otce, jemuž duchovní poté doporučili, aby k odčinění svých hříchů vykonal zbožnou pouť do Mekky. Ulugh Beg souhlasil, ostatně sotva mohl jinak. Nedozvíme se již, zda tušil, že v pozadí byl rozsudek na základě islámského práva, šaríji, rozsudek dávající právo dotyčného usmrtit. Dodejme však, že k tomuto rozsudku přidal svou pečeť jen jediný z duchovních, ale i to stačilo. Ulugh beg se vydal na cestu, načež ho dostihl jezdec, a navrhnul mu zastavit a doplnit ještě zásoby. Stalo se, a mezitím dorazil další muž, jakýsi Abbás. Ten to byl, kdo v noci, za svitu pochodní, sťal sesazeného vládce. Bylo to 27. října 1449.

Možná nám to dnes něco připomíná, a stejně tak i pokračování příběhu. Nenávist duchovních šla opravdu až za hrob – přikázali zničit observatoř. To se povedlo opravdu tak dokonale, takže její skromné zbytky, podzemní část, byly objeveny až ve 20. století. Vše, co o ní víme, je rekonstrukce, protože se nezachoval jediný přístroj, vůbec nic.

V.K. 3.5. 2015
Reklama