Nebezpečné kovy - třaskavá rtuť a třaskavé zlato

Ještě v dobách poměrně nedávných bývala představa chemické laboratoře v obecném povědomí nejednou spojována s výbuchy. Ve vzdálenější minulosti to nebylo pravdě zas tak vzdálené. Teprve přibližně od první poloviny minulého století je stále hlouběji zkoumána sama podstata chemických reakcí, takže případné nebezpečí výbuchu se dá do značné míry předvídat. Badatelé starších dob, chemici a zvlášť pak alchymisté, měli znalosti nepoměrně skromnější a pracovali metodou pokusu a omylu, jak se takovému postupu někdy říká. Podle toho to občas dopadalo.

Angličan Edward C. Howard se zabýval, mimo jiné, pokusy se rtutí a jejími sloučeninami. Když roku 1799 zkoumal chování oxidu rtuťnatého v kyselině dusičné, objevil se na konci pokusu bílý prášek. Tento badatel prý usoudil, že připravil některý z chloridů rtuti, a na vysušený prášek nalil kyselinu sírovou. Následující výbuch ho přiměl k přehodnocení svých předpokladů, pokud jde o chloridy, a nazvat získanou sůl fulminan rtuťnatý. Posloužil si latinským fulmen ve smyslu „blesk“ nebo také „hrom“, fulminare pak je „blýskat se“. Volně převedeno tedy cosi, jako „rtuť metající blesky“. Dnes víme, že tak činí podle chemické rovnice

Hg(CNO) ➞ Hg + 2CO + N2 + 494 kJ.

Sloučenina žijící dodnes v triviálním názvosloví jako třaskavá rtuť má ještě další vlastnost – je velmi jedovatá. Lidem prokázala, jak už to bývá, dvě služby, dobrou a špatnou. Nárazem totiž detonuje a dokáže tak přivést k výbuchu explozívní látky, které by jinak po zapálení pouze shořely. Netřeba rozvádět, že explodovat může stejně tak nálož v lomu, jako dělostřelecký granát.

Líčení páně Howardova pokusu a sledování jeho vědeckých úvah je ve skutečnosti jednou z četných historek, jimiž věda oplývá. Přímo se vnucuje otázka, proč by se Howard, zkušený chemik, pokoušel připravit chlorid rtuťný nebo chlorid rtuťnatý, sloučeniny známé přinejmenším od evropské renesance? Pravděpodobnější tedy je, že došlo k nedorozumění při interpretaci jeho úvah. Pokusme se tedy hledat spolehlivější údaj. Poskytl ho sám Howard, který si nečinil nároky na prvenství v objevu třaskavé rtuti, a naopak napsal, že „vybuchující preparáty rtuti … jsou chemikům dobře známy; objevil je a úplně popsal pan Bayer.“

Tento muž je zajímavý nikoli jen proto, že byl lékařem na dvoře francouzského krále Ludvíka XVI. a chemie byla pouze jeho koníčkem. Právě v ní byl totiž na prahu objevu, když se pokoušel vyřešit otázku, proč při žíhání roste hmotnost cínu a olova, kdy kovy přecházejí na calces. Tak se v minulosti nazývaly produkty žíhání, pokud nějaké vůbec vznikly. V jednotném čísle je to calx. Dnes odpověď známe – na vzduchu se zmíněné kovy oxidují, takže za vzrůst hmotnosti produktů žíhání je zodpovědný kyslík. Pierre Bayer (1725–1798) něco tušil, ale původně psal o „pružném fluidu vzduchu“, což není právě srozumitelné, a hlavně – nepochopil ani podstatu svých dalších pokusů. Ty v posledku shrnul do práce nadepsané „Chemické eseje“, kterou roku 1774 uveřejnil v časopise Journal de Physique. Mezi látkami, jež popsal, byla i třaskavá rtuť. Nakonec přece jen do dějin vešel, když v dubnu téhož roku připravil kyslík zahříváním oxidu rtuťnatého. Bohužel, v té době ohlásili objev kyslíku další vědci, mnohem zvučnějších jmen, a navíc nový prvek lépe popsali, takže tento Francouz žije v souvislosti s objevem zmíněného prvku často jen jako drobná poznámka u velkého líčení práce uznávaných objevitelů.

Starší kořeny třaskavé rtuti a zlata

Byl však Bayer skutečně první, kdo objevil třaskavou rtuť? Vlastnosti rtuti metající blesky znal prý dopodrobna německý alchymista Johann Kunckel von Löwenstern (1630–1703), mimochodem badatel, jemuž se připisuje objev rubínového skla. To je krásně červeně zbarveno koloidně rozptýleným zlatem. Takže, pokud jde o třaskavou rtuť, byl snad jejím objevitelem Kunckel? Dostáváme se do alchymie, kdy bylo odborné názvosloví značně nepřehledné, takže například kyselina dusičná byla střídavě nazývána aqua fortis, „silná voda“, ale také spiritus nitri, případně ignis gehennae, „oheň pekelný“. Oxid rtuťnatý býval nejen mercurius precipitatus ruber, ale i arcanum corallinum, tedy cosi jako korálově rudé tajemství, nebo také aquila ruber, což je červený orel. Při takové terminologii se dá ledacos přehlédnout, nesprávně vysvětlit, v horším případě pak nevysvětlit vůbec, tudíž možnost existence staršího návodu na třaskavou rtuť nelze vyloučit.

Mohli bychom zde skončit, ale byli to právě alchymisté, kdo měli s výbuchy ve svých laboratoriích nemalé zkušenosti. Není jisté, leč pravděpodobné, že opravdu připravili třaskavou rtuť, ale je téměř zaručené, že dokázali přivést k výbuchu svůj nejoblíbenější kov, zlato. I to se dá převést na fulminan, na třaskavé zlato, chemickým složením se lišící od podobné sloučeniny rtuti. Pro fulminan zlata najdeme různé vzorce; jeden z nich je například směs Au2O3.2NH3 a Au2O3.3NH3 , kde, jak vidíme, se objevuje amoniak.

Opusťme však diskusi chemického složení a hledejme objevitele. Není to snadné. Jedna z verzí praví, že jím byl Sebald Schwertzer (? –? 1596), jehož životopisná data naznačují, že je možné čekat problémy. Je tomu tak. Tento Němec se objevil odkudsi z Itálie na dvoře saského kurfiřta v Drážďanech, a tam působil v dost nejasné roli jako faktor obchodující s plátnem a dalšími komoditami, zajímal se však také o hutnictví mědi, a současně byl alchymista. Pro nás je podstatné, že po sporech na drážďanském dvoře odešel do Čech, kde ho císař Rudolf II. jmenoval horním hejtmanem v Jáchymově, což bylo velmi vysoké postavení. Současně prý měl Schwertzer působit i zde jako alchymista, údajně snad dokonce vyrobil nějaké zlato. Jisté je, že to alchymickými postupy nejde, totiž chemickým nebo metalurgickým procesem. Alchymické zlato je prostě podvod.

Pro toto líčení je podstatné, že třaskavé zlato, jako aurum fulminans, je údajně poprvé popsáno v díle Chrysopoeia Schwertzeriana, což se dá velmi volně přetlumočit jako „výroba zlata (míněno alchymická) podle Schwertzera“. V knize je návod na přípravu, dokonce dvakrát, a stejně tak je tu dvakrát důrazné varování, že tato látka mocně vybuchuje, tak, že může připravit o život. Takže připravil Schwertzer třaskavé zlato? Zde začínají problémy. Citovaná kniha totiž vyšla až roku 1718, takže tam mohl být takový návod později doplněn. Na autorská práva se v oněch dobách nehledělo. Kdyby to však byla opravdu dodatečná vsuvka, pak kdo byl objevitelem?

V odborné literatuře se často toto prvenství přičítá Basilu Valentinovi, a návod měl být uveden začátkem 17. století v jeho díle s názvem Testamentum, vcelku trefným uvážíme-li, že poskytuje, mimo jiné, návod na třaskavé zlato. Zdálo by se, že je vše jasné, kdyby … Basil Valentin totiž vůbec neexistoval. Měl to být benediktinský mnich z kláštera svatého Petra v Erfurtu, ale v seznamech členů řádu takové jméno není. Dodnes se vede spor o to, kdo si počátkem 17. století posloužil jménem neexistujícího mnicha. Nad objevem třaskavého zlata tak zůstává nejistota. Schwertzer byl skutečný, ale jeho dílo vyšlo s více než stoletým zpožděním, Basil Valentin žádný nebyl, autor spisů pod tímhle jménem zůstává v anonymitě.  Přitom nelze vyloučit, že naopak právě on opsal návod na třaskavé zlato ze Schwertzerova rukopisu, na jehož základě později vznikla Chrysopoeia Schwertzeriana. Kdo ví?

V případě obou fulminanů, rtuti i zlata, vede stopa do minulosti, k alchymistům. Ti skutečně zkoumali chování různých látek, a průběh jejich pokusů býval nepochybně občas dost dramatický. Pak, uvážíme-li, že oba fulminany jsou silně explozívní, se dá spekulovat také o tom, že se jejich objev se mohl zdařit více osobám zcela nezávisle. Alchymisté přece hojně pracovali se rtutí jako výchozí surovinou ve snaze proměnit ji ve zlato. Takže ve hře byly oba kovy. Je tedy docela možné, že třaskavou formu některého z nich se podařilo nějakému alchymistovi připravit zcela neúmyslně, a v lepším případě tento objevitel nevěděl, jak se to vlastně povedlo. V horším případě následující výbuch ukončil pozemskou cestu takového nešťastníka, který pak nemohl napsat návod, nebo přinejmenším varovat.

V.K. 1.10.2015
Reklama