Tajemství skrytá v pyramidě?

„Všechno na světě se bojí času, ale čas se bojí pyramid“ praví prý arabské přísloví. Opravdu jen málo staveb poutá po věky takovou pozornost, jako egyptské pyramidy, a především největší z nich, Chufuvova, známá také jako Cheopsova pyramida. Obklopovalo ji nejedno tajemství – jak bylo možné postavit ve starověku něco tak mohutného, co všechno se skrývá v jejím nitru? A konečně – je to opravdu jen obrovská hrobka, nebo je možné hledat v této stavbě hlubší smysl?

Právě poslední otázku si položili a dodnes pokládají mnozí vědci i ti, kdo se za vědce považují, a samozřejmě i zanícení amatéři. Mezi posledně jmenované patřil John Taylor, společník jednoho londýnského nakladatelství, který bývá někdy považován za zakladatele moderní pyramidologie. Nikoli neprávem; jeho kniha „Velká pyramida: proč byla postavena? A kdo ji postavil?“ vydaná roku 1859 byla opravdu základním spisem, který výrazně inspiroval další autory. Druhá otázka v titulu díla byla řečnická – pan Taylor totiž měl v této věci úplně jasno. Podle něj totiž řídil stavbu ten z lidí, kdo postavil archu. Tedy biblický Noe. Kniha ovšem především odpovídala na otázku, proč se biblický praotec pustil do tak obtížného díla a co tím chtěl sdělit?

Pan Taylor důkladnou analýzou dostupných podkladů, v Egyptě totiž nikdy nebyl, odhalil něco z myšlenkového zázemí podivuhodné stavby. Složitou úvahou dospěl k tomu, že základní jednotka použitá stavitelem pyramidy nebyla žádná jiná, než biblický loket.  Stejným, jakým si posloužil právě Noe u své archy, stejně jako Šalamoun při budování chrámu. Možná jen dodejme názor, že k pyramidě měl rozhodně blíž stavitel chrámu, než konstruktér plavidla, byť sebevětšího. Ale budiž, nechme Noema jako autora pyramidy. Posvátný loket měl podle pana Taylora něco přes pětadvacet anglických palců a vycházel prý z délky zemské osy. Stačilo k tomu dělit tuto hodnotu čtyřmi sty tisíci. Takový loket pak přinášel překvapivou informaci z každého místa pyramidy. John Taylor však už nestačil tuto myšlenku rozvinout a možná by zapadla, kdyby se na scéně neobjevil odborník ještě větší, s významnými hodnostmi a tituly.

Tím byl Charles Piazzi Smyth, královský astronom Skotska a profesor univerzity v Edinburghu. Myšlenky páně Taylorovy v něm nalezly pokračovatele více než důstojného. Uvedl se knihou „Naše dědictví ve velké pyramidě“, která, přes značný rozsah, měla 664 stránky, poutala do té míry pozornost, že se od prvního vydání roku 1864 dočkala do roku 1890 dalších čtyř, jakož i překladů do dalších jazyků. Rok po prvním vydání se profesor Smyth vydal do Egypta osobně, aby zde provedl některá měření.

Pyramida upřesňuje anglický palec

Z nich vzešel mimořádný objev. Pyramida byla totiž původně obložena kamennými deskami, z valné většiny se nedochovaly, ale jednu ze zachovaných profesor Smyth přeměřil. Pak mu vyšlo, že základna pyramidy dělená šířkou desky vede k hodnotě 365. Není problém shledat v tom počet dní v roce a profesor Smyth se na rozdíl od nás dovtípil, že právě šířka oné kamenné desky je hledaný posvátný loket. Měřil skutečně něco přes dvacet pět palců. Pro úplnost dodejme, že další desky nalezené po zveřejnění tohoto objevu měly jinou šířku, což však kupodivu nemělo vliv na důvěryhodnost profesorova díla. Všechno tedy bylo podle všeho jasné – jedna pětadvacetina šířky desky byl toužebně hledaný pyramidový palec, a jak skotský astronom usoudil, předávala se tato hodnota z generace na generaci až do anglosaského světa. Tato tichá pošta staletí prý měla za následek malé zkreslení, takže anglický palec je dnes trochu kratší než jeho starověký předek.

Pak už následovaly objevy jeden za druhým, a z rozměrů pyramidy odvodil profesor Smyth postupně vzdálenost Země od Slunce, to když se výška pyramidy násobí deseti na devátou, ale také hustotu Země a průměrnou teplotu jejího povrchu. Současně našel další „posvátné“ jednotky pro objem a váhu, a dokonce navrhl pyramidovou teplotní stupnici. Jejím základním bodem byla nula odpovídající bodu tání ledu, a dalším bylo padesát stupňů, což prý je teplota uvnitř královské komory. Pozoruhodné bylo i to, že z rozměrů chodeb pyramidy měřených v pyramidových palcích se prý dalo vypočítat datum stvoření světa, to bylo roku 4004 před Kristem, rovněž i potopy světa a dalších významných událostí.

Kniha profesora Smytha měla převážně nadšený ohlas a našli se i četní následovníci. Roku 1879 byl v Bostonu ustaven Mezinárodní ústav pro zachování a zdokonalení měr, jehož posláním bylo revidovat měrové jednotky tak, aby souhlasily s posvátnými standardy velké pyramidy, a současně bojovat proti „francouzské ateistické měrové soustavě“. Velkým příznivcem nového ústavu byl také americký president James A Garfield, jen odmítl čest stát v čele této instituce. Ještě v osmdesátých letech devatenáctého století vydávala pobočka ústavu v americkém Clevelandu periodikum The International Standard, v jehož prvním čísle stálo: „Věříme, že se naše práce týká Boha;nejsme k ní puzeni sobeckými ani zištnými zájmy. Odsuzujeme jakékoli osobní nepřátelství, ale vyhlašujeme nesmiřitelný boj onomu velkému zlu, jímž je francouzská metrická soustava …“ Jak dnes víme, posvátný palec tento boj prohrál.

Náboženství, i ta moderní ve stínu pyramidy

Dodejme ještě, že z parametrů pyramidy profesor Smyth vypočítal data řady významných událostí, nejen stvoření světa. Tyto letopočty končily lety 1882 až 1911. O podobných výpočtech jednou napsal britský filosof a matematik Bertrand Russel (1872–1970): „Mám rád lidi, kteří studují Velkou Pyramidu, s vyhlídkou na to, že rozluští její mystickou tradici. Bylo napsáno mnoho velkých knih na toto téma, a některé z nich jsem od autorů dostal. Je notorickým faktem, že Velká Pyramida předvídá dějiny světa přesně až do roku vydání dané knihy, ale po tomto datu začíná být méně spolehlivá.“
Tato slova platí také pro Smythova obdivovatele pastora Charlese Tuze Russella, zakladatele sekty Svědků Jehovových, jenž navázal na výpočty svého předchůdce týkající se historických dat. Vycházel přitom z Písma, jako to činili i další autoři, a podporoval své závěry právě daty z Velké pyramidy. Podle něj prý bible a pyramida jasně dokládají druhý příchod Krista, jenž se neviditelně odehrál roku 1874. Je zajímavé, že takovému zkoumání Chufevovy pyramidy se hojně věnovali protestantští duchovní. Našli se však také odpůrci.

Jedním z nich J. F. Rutherford, jenž nastoupil jako pastor po Russellově smrti roku 1916. Rutherford napsal o sedm let později článek v časopisu Strážní věž, který vychází dodnes, v němž podrobil úvahy o Velké pyramidě zdrcující kritice. Ale po svém. Prohlásil, že patrně máme co činit s dílem Satana, protože – zmínil se snad Ježíš Kristus někdy o pyramidě? Samozřejmě nikdy, takže pak podobné studie jsou jen ztrátou času a dokládají nedostatek víry v to, že bible stačí sama o sobě, i bez zkoumání pyramidy. Ani tento útok však nezastavil vlnu studií o tajemství Chufevovy pyramidy, která trvá dodnes.

Na závěr se ještě vraťme k pastoru Russellovi. Ve svém zkoumání, co lze vyčíst pro budoucnost z parametrů pyramidy dospěl k závěru, že prý krátce před rokem 1914 má začít Tisíciletí, mrtví by měli vstát z hrobů a přijmout křest, a ti, kdo byli v té době v církvi, měli žít věčně. „Miliony, které teď žijí, nikdy nezemřou“. Tak psal tento americký pastor roku 1891. Po zmíněném roce se miliony naopak ocitly v nesčetných hrobech. Pyramida se bohužel tragicky zmýlila.

V.K. 29.5. 2015
Reklama