Mnich, který se chtěl postavit apokalypse

„Po pět následujících let budou hrozné novinky ve světě. Za prvé, zemští červi nabudou takové síly a takové troufalosti, že budou krutě pohlcovat téměř všechny lvy, medvědy, leopardy a vlky.“

Citát rozhodně nepovzbudivý je z knihy Vade mecum in tribulatione (Průvodce strázněmi), vlastně původně z rukopisu, který sepsal roku 1356 Johannes de Rupescissa (asi 1310–1365/66, vlastním jménem Jean de Roquetaillade), jedna z nejpozoruhodnějších postav evropského středověku, který toho napsal mnohem více. Narozen poblíž francouzského města Aurillac začal snad roku 1327 studovat na univerzitě v Toulose, o pět let později vstoupil do řádu františkánů. To by byla tehdy vcelku nepřekvapivá životní dráha. Měla se však změnit.

Jak napsal v jednom ze svých traktátů, měl prý již krátce po vstupu do řádu noční sny, vidění. V jednom z nich prý byl přenesen do východního města Zayton, kde se setkal s Antikristem, který se tu nedávno narodil. Bylo to údajně dost dramatické, ale hlavně, Rupescissa prohlašoval, že o zmíněném městě nikdy před tím neslyšel. Ve skutečnosti je to zkomolené jméno čínského Kantonu.

Opusťme Čínu a zaměřme se na Antikrista. O něm mladý mnich slyšel bezpochyby již dříve, protože od druhé poloviny 13. století se množily předpovědi příchodu Antikrista a apokalypsy. Dokonce i tak exaktní učenec jakým byl Angličan Roger Bacon (1214–1294) se ve svém díle hluboce zabýval posledními věcmi, tedy především Antikristem. Proto doporučoval studium „experimentální vědy“, což byla mimo jiné alchymie, aby křesťanští přírodovědci dokázali čelit armádě jiných přírodovědců vedených Antikristem. Vcelku pak nepřekvapí, že se apokalypsou hluboce zabývali učenci, kteří měli jen trochu větší sklon k mystice. Za všechny budiž příkladem Katalánec Arnald z Villanovy (asi 1240–1311), proslulý lékař, zároveň však náboženský mystik. Stačí uvést jen titul jeho díla De tempore adventus Antichristi (O době příchodu Antikrista). Tento muž předpověděl konec světa na rok 1335, později na 1378. Náboženská mystika ho málem přivedla na inkviziční hranici, před níž ho doslova zázračně zachránilo jeho lékařské umění.

Současně se vedly učené polemiky o tom, jak dlouhé bude období po porážce Antikrista, o níž se nepochybovalo, že se s pomocí Boží podaří. Po druhém příchodu Krista mělo následovat království, podle některých trvající jen desítky let, mnohem úspěšnější byla představa tisíce let. To bylo kořenem náboženského učení chiliasmu (řec. chiliada, tisíc) a stalo se i součástí lidového kacířství. Není divu, že církev nebyla nikterak nakloněna apokalyptikům a tím také chiliastům.

Teď zpět k Rupescissovi. Jeho předpovědi byly rozhodně zneklidňující, některé navíc tím, že se splnily. Roku 1335 předpověděl válku mezi Anglií a Francií, a ta o dva roky později vypukla, přičemž s přestávkami trvala do roku 1453. Předpovědí bylo víc, a výsledkem bylo, že se Rupescissa ocitl roku 1344 v klášterním vězení. Rovnou dodejme, že se až do smrti nedostal na svobodu, jen střídal místa svého uvěznění.

V této situaci je rozhodně nezvyklé, že mohl, ale ne vždy, ve vězení psát a studovat. A co víc – některá díla se dostala za zdi klášterů, šířila se v opisech, později tiskem. Vyšly i překlady, také do češtiny. Rupescissovy heretické názory se přitom zdají být spíš vstupenkou na ohnivou hranici. Tam ho kupodivu neposlala ani papežská kurie, jen skončil v papežském vězení označen nikoli jako hereticus, ale fantasticus. Přitom v traktátech o příchodu Antikrista psal, že bohatí budou ožebračeni, církevní hodnostáři pokořeni a rovněž zbaveni majetku. V datování tohoto dramatu byl konkrétní, jak napsal v díle citovaném úvodem: „V pěti letech mezi 1360 a 1365, ničení nastane překonávající lidské představy: … neslýchané povodně v mnoha částech světa, nemoce a smrt, prolévání krve …“ Zní to až trochu aktuálně. Pokud šlo o nemoce, přišla jedna, zato děsivá – „černá smrt“, mor, začal roku 1347 v Itálii, přešel Evropou na sever a zanechal vylidněné oblasti. Podle nejhorších odhadů zemřela v této první vlně, postupně následovaly další, asi polovina obyvatel našeho kontinentu.

Jak se dnes soudí, byly nejvyšší církevní kruhy možná na rozpacích, protože učený mnich míval pravdu. Nakonec tedy směl nejen psát, ale zdá se, že s jejich tichým souhlasem směly některé rukopisy na veřejnost. Je to dohad, byť patrně pravděpodobný. Bylo by omylem domnívat se, že Rupescissa měl komfortní vězení, kde mohl v klidu pracovat. V papežském vězení přibyl roku 1351 další vězeň, anglický kněz Simon Legat. Jak si Rupescissa povzdechl, „všichni svatí kdo byli od počátku světa dodnes, nezažili tolik slovních urážek jako já dnem i nocí po pět let od tohoto démona.“ Nezůstalo jen u slov. Angličan, upoutaný v řetězech v sousední cele, „vymyslel pro mne novou formu kamenování. Měl pánev plnou svých výkalů … a otvorem [vedoucím do Rupescissovy cely] mne kamenoval čas od času …“

Přes tyto nepříjemnosti a útrapy bratr Johannes přemítal o příchodu Antikrista, a v posledku dospěl k závěru, že boj sice rozhodne božský zásah, ale lidé by sami mohli rovněž přispět ke konečnému vítězství tím, že by se snažili úspěšněji přečkat dobu plnou strázní. K tomu bylo podle Rupescissy třeba splnit dvě podmínky – mít dost peněz, a především co nejlepší zdraví, protože budou řádit nemoce.

Splnění první podmínky spatřoval v alchymii, nauce, o níž věřil, jako tehdy všichni, že dokáže z obecných kovů vyrobit chemickou cestou drahé. Netušil, že tak to nejde. Sepsal dílo Via lucis (Cesta světla), alchymickou příručku, kde slíbil prozradit srozumitelně, jak kovy transmutovat. Nutno ocenit snahu, protože alchymisté tehdy i později vše tajili. Bohužel se podle Rupescissova spisu zlato vyrobit nedá. Jeden ze srozumitelnějších návodů vede k chloridu rtuťnatému, který známe jako jedovatý sublimát.

Krok do budoucna, od kvintesence k iatrochemii

Druhou podmínkou bylo dobré zdraví, což jinými slovy znamenalo nalezení silného medikamentu s širokým použitím. Ten Rupescissa našel, podle všeho inspirován vlastní zkušeností z vězení. Tam byl jistou dobu také zakován v řetězech, a rány, které od nich měl, vyléčil potíráním alkoholem, který potají dostal. Zde připomeňme, že dál budeme jako alkohol označovat produkt destilace vína obsahující čtyřicet a více procent ethanolu. Takový alkohol byl objeven poměrně pozdě, zřejmě v lékařské škole v italském Salernu kolem poloviny 12. století, a původně byl nazván aqua ardens, voda, která hoří. Později se používal název aqua vitae, voda života. Býval totiž doporučován unaveným osobám pro povzbuzení.

Rupescissa se přesvědčil o účincích takového preparátu, ale šel ve svých úvahách mnohem dál, což z něj učinilo zakladatele iatrochemie (iatros, řec. lékař), použití chemických preparátů v medicíně. Úvahy tohoto františkána musíme rozvést a vrátit se k tomu až k Aristotelovi ze Stageiry (384–322 př. n. l.), klíčové postavě řecké přírodní filosofie. Ten dovedl do konce představy o složení hmoty, kterou měly tvořit čtyři elementy: voda, oheň, země a vzduch. Podstatné bylo, že mohly v sebe navzájem přecházet, a tím se vysvětlovala proměnnost života, také lidského. Začátek a konec. Ovšem Aristotelés přidal ještě jednu substanci, aithér, latinsky pak quinta essentia, česky kvintesence, což budeme dál používat. Kvintesence, věčná a neměnná, však měla být materií supralunárního prostoru, nebeského, nad Měsícem, a byla oddělena od pozemského světa proměnných elementů.

Tím se konečně dostáváme k Rupescissovým úvahám, které byly v té době převratné, a ovlivnily následující staletí. Tento učenec usoudil, že se přece jen malé množství kvintesence dostává do pozemského světa, takže je třeba ji nějak zachytit. Důvod byl prostý – protože byla věčná a neměnná, patrně by ve vhodné kombinaci s něčím mohla sloužit jako vysoce účinný prostředek upevňující zdraví a tedy prodlužující lidský život. Pokud to Bůh dovolí, což byl dovětek, který mnich nemohl pominout.

Dalším klíčovým momentem byl závěr, že právě alkohol je hledaná kvintesence, a současně začal pro něj tento název používat. Proto doporučil používat ho buď samotný, nebo raději v něm macerovat různé byliny a roztok pak předestilovat. V tom byla novinka. Již dříve lékaři používali takové výluhy, ale za studena. Nedestilovali je. Tím však nápady bratra Johannese nekončily. Doporučoval používat nejen byliny, ale také kovy a různé sole, vše vyluhováno a předestilováno. To je, jak se dá vcelku tušit, méně snadné, podstatné ale bylo, že tím zaváděl použití anorganických látek v medicíně. Myšlenky, zde jen stručně naznačené, shrnul Rupescissa v díle Liber de consideratione quintae essentiae omnium rerum, volně starou češtinou „Kniha o rozvažování o páté bytnosti všech věcí“. Například kvintesence zlata, prý mimořádně účinná, se měla připravit zhášením žhavých zlatých plíšků v alkoholu, obvykle s následnou destilací. Asi se nic neodehrálo; zlato je málo reaktivní. Namáčení jiných kovů v alkoholu patrně také nemělo větší efekt. S různými solemi byly rovněž problémy, ale podstatná byla sama myšlenka použití anorganických substancí v medicíně.

Rupescissův spis měl mimořádný úspěch, dožil se řady vydání v různých jazycích, ale také patrně ještě četnějších podvrhů, v nichž si neznámí autoři posloužili mnichovým jménem i titulem díla, někdy poněkud změněným. Kvintesence žila svým životem a byla úspěšná. O dvě století později se v jejích stopách vydal Theophrastus von Hohenheim (Paracelsus, 1493/94–1541) a byl to on, kdo svou razancí prosadil iatrochemii. Roku 1597 vydal německý polyhistor a alchymista Andreas Libavius (kolem 1550–1616) dílo Alchemia, shrnutí tehdejších znalostí, a kvintesenci minerálů věnoval celou kapitolu. Jsou v ní kvintesence všech kovů, ale také soli, kamence či dokonce arzeniku. Návody jsou občas dost složité, nevíme, jak dalece byly vyrobené preparáty účinné, ale rozhodně se chemie dala do služeb medicíny. V tomto směru bratr Johannes uspěl patrně mnohem víc, než vůbec tušil. S koncem světa to naštěstí nevyšlo. Zatím.

V.K. 16.1. 2016
Reklama