Proč a kam vlastně spěcháme?

Před časem se v tisku objevila překvapivá zpráva o tom, že za minulého režimu vycházely básnické sbírky a výbory v nákladu kolem dvaceti tisíc výtisků, v devadesátých letech to bylo o řád méně, a nyní jsme klesli dolů o další řád na nějakých tři sta kusů.

Je na tom cosi znepokojivého. Nejde totiž pouze o „básničky“, ale také o to, kam se ubírá naše společnost, i co se mění a odehrává v lidském nitru. Je to otázka pro sociology a psychology, ale obávám se, že i pro ně je odpověď obtížná a nejednoznačná. Pokusme se tedy o laický pohled. Naši povahu, chování i prožívání neurčují pouze dědičnost a výchova, ale významnou roli hraje i prostředí, ve kterém se pohybujeme a také situace, v nichž v posledku nebýváme sami svými pány více, než bychom mohli předpokládat.

Co se dá říci o naší každodennosti? Mnozí z nás vnímají, ať už vědomě či podvědomě, své okolí jako nepřátelské. Stresuje nás rychlost i změny toku událostí, které ani nestíháme sledovat. I moderátoři v rozhlase a televizi někdy drmolí tak rychle, že se až přeříkávají. Nejsme ochotni číst dlouhé články, potřebujeme „kraťasy“, pokud možno s co nejbohatším obrazovým vybavením. Ovlivnila nás tak již v minulosti televize a v poslední době přitvrdil Internet? Pravdou je, že nás media neustále zahlcují katastrofickými událostmi, ale pravdou je i to, že po takových zprávách diváci a čtenáři přímo lační.

Podléháme masochismu? Flagelanství? Nebo jde o prostou závislost srovnatelnou se závislostí na omamných prostředcích? Každý zkušený novinář může potvrdit, že největší zájem vyvolává zločin a sex. Každá droga si ale vyžaduje stále vyšší dávku. Stejně se chová i droga zvaná vzrušení. To, co by ve zpravodajství ještě před několika lety prostě neprošlo, je dnes již zcela běžnou záležitostí a hranice toho, co je či není vkusné, se stále více posouvají.
Je možné se v takovém světě posadit do pohodlného křesla, ztlumit osvětlení a zastavit příval myšlenek, plných starostí, vzteku, lítosti, ublíženosti a bezmocnosti? Nemyslet na to, co bude, či se neutápět v minulosti? Zní to tak pohádkově, ale my už to často ani nedokážeme. To nicnedělání znervózňuje. A my musíme vstát, rozsvítit a jít dělat něco neodkladného.

V našich životech už totiž nechybí jen schopnost nechat se unášet uklidňující hudbou či krásou slova. V našich životech chybí mnohem důležitější věci a od těch se potom to dříve zmíněné odvíjí. Mám na mysli takové vlastnosti, jakými jsou například skromnost, slušnost, soucit, ohleduplnost nebo pokora. Umíme, přestože jsme nevěřící, vnímat něco takového jako je posvátno?

V posledních letech žijeme s manželem v nepříliš velké obci. Ani zde se samozřejmě novoroční bouření neobešlo bez ohlušujícího ohňostrojení srovnatelného s většími městy (a děsícího miminka, domácí i divokou zvěř a ptáky, otravující vzduch ještě dlouho poté). O půlnoci jsme vyšli před dům, sledovali tu úžasnou podívanou a já jsem k tomu naladila stanici křesťanského radia. A místo bujarých či sentimentálních projevů jsme naslouchali důstojnému a povznášejícími žehnání do nového roku.

I.K. 17.4.2015
Reklama