O přáních a touhách lidských srdcí ale i o povinnostech člověčích.

Když tak někdy vysedávám nad nějakým blahopřáním, tupě zírám před sebe a snažím se vymyslet něco senzačního a originálního, co tu ještě nebylo, často se nemohu ubránit dojmu, že ty nejotřelejší fráze prověřené časem jsou tak nepřekonatelně výstižné, že je bláhové a holý nesmysl pokoušet  se o cosi lepšího. Můžeme snad přát něčeho ještě víc, než když řekneme „všechno nejlepší“.

My však tyto ustálené obraty někdy vyslovujeme sice upřímně, ale jaksi povrchně aniž bychom se více zamýšleli nad jejich obsahem a také je tak přijímáme. Tak například to často slýchané „hlavně hodně zdraví“. Mívám chuť na to reagovat slovy: „Jistě, ale co pro to děláte?“ Přiznávám se, že přeháním. Každý člověk pro své zdraví něco dělá. V nejhorším případě alespoň zajde k doktorovi, když má pocit, že něco není v pořádku. Tak to ale nemyslím. Zkuste si jen představit znovu tu situaci s tím, že „hlavně to zdravíčko“ říká silně obézní dáma svému cigaretovým dýmem vyuzenému švagrovi.

Také s přáním „hodně štěstí“ bychom až na konec světa nedošli. Na příklad Číňané si raději přejí spokojenost. Asi je to moudřejší, neboť pocit štěstí je extrémní a nutně přechází do stavu apatie a rozladěnosti. Spokojenost však může trvat  nekonečně dlouho.

A co láska? Každý člověk touží být milován a proto by také sám měl mít rád ostatní lidi, aby to dobře fungovalo a na každého se dostalo. Je velice snadné mít rád milé a příjemné osoby. Jinak to snad ani nejde. Jak ale mohu mít rád člověka protivného, nesympatického, nebo ty, kteří mi ubližují a škodí? A což teprve, nedokáži-li z nějakého důvodu vyjít s bytostí blízkou, kdy mne navíc pronásleduje pocit viny a špatného svědomí z nesplněné povinnosti?

Cestou je soucit. Ten je v lidském životě ještě důležitější než sama láska, neboť je jejím předpokladem. Příkladem toho, kam až může sahat soucit, je příběh mladého tibetského mnicha, který zažil přepadení a zničení svého kláštera čínskými vojsky a byl odvlečen do zajetí. Po propuštění se v emigraci sešel s dalajlámou. Svatý otec se ho zeptal, jak daleko dospěl ve svých studiích? Mladík odvětil, že stačil absolvovat pouze výcvik k soucitu, který je prvním stupněm k tomu, aby se mohl stát mnichem. Dalajláma se ho otázal, zda již někdy selhal v tom, čemu se naučil. „Ano, selhal jsem tehdy, když jsem nedokázal mít soucit s vojáky, kteří mne mučili.“

Abychom však nezůstali pouze u požadavků. Chceme-li dosáhnout všeho na co ostatně máme v životě právo, měli bychom nejdříve také plnit své povinnosti. Tou první je péče o vlastní blaho. Dále pak péče o blaho svých blízkých, i o blaho celého lidstva. Zní to příliš cynicky a sobecky? Tak si to vysvětleme podrobněji. Jak mohu nejlépe pečovat o své blaho? Přece tím, že budu svědomitě dbát o své zdraví tělesné i duševní. „A co když je mým blahem jíst hamburgery?“ „Nejde o to, co je příjemné, ale o to, co je správné. Když  budu žít jen tak, aby mi bylo dobře, skončím velmi pravděpodobně špatně. Budu-li však dělat to, co je správné, bude mi dobře.“ Když budu zdráv a v pohodě, nebudu nikomu na obtíž, nebudu zbytečně čerpat žádné hodnoty a nebudu působit bolest a starosti těm, kteří mne mají rádi.

A co přání bohatství? Bohatý je ten, kdo málo potřebuje. Když přišel Sokrates na trh, povzdechl si: „Tady je tolik krásných věcí, které nepotřebuji.“

A co naše splněná přání?

Přijde duše do nebe a svatý Petr ji provází a seznamuje s okolím. V jednom velkém sále je čilý ruch. Všude zvoní telefony, andělé pobíhají z místa na místo, či pilně pracují s počítači. „Tady přijímáme prosby trpících.“ V dalším sále panuje stejně horečná činnost. „Zde zase vyřizujeme stížnosti na nespravedlnost a ústrky.“ Ale ve třetím sále je ospalá atmosféra, znudění andělé čtou časopisy, luští křížovky, nebo si pilují nehty. Překvapená duše se otáže – „A co se vyřizuje tady?“ „Tady? Tady je  příjem díků.“

I.K. 17.4.2015
Reklama