Navigace Vikingů

„Nebál jsi se boha / bouřných vln, když rázně / moře brázdils modré.“ Ze Ságy o svatém Olavu Snorriho Sturlusona (1178 – 1241) k nám promlouvá nemalé sebevědomí. Vikingové ho jako mořeplavci měli, a stali se v tomto směru legendou. Na čem spočívala? Přesněji jaké metody navigace používali?

Pokud se plavili v Baltickém moři, tam by spíš bylo uměním kurs ztratit; na Atlantském oceáně bylo uměním udržet ho při primitivních metodách, jaké Vikingové znali. V blízkosti pobřeží se totiž řídili jeho charakteristickými body, které ovšem někdy znali jen z ústního podání. Kde to jen šlo, snažili se použít místní obyvatele jako lodivody. Na širém moři se řídili podle azimutů, Slunce a některých hvězd, především Polárky, ovšem hlavně bedlivě sledovali takové známky blížícího se pobřeží nebo znaky obecně typické pro některá místa, jako je směr větru či mořských proudů. Podobné služby jim prokazovalo sledování ptáků, což je metoda osvědčená již od dob Noemových.

Že taková navigace neměla pokaždé úspěch, o tom svědčí zpráva, že kteréhosi léta doplulo z Islandu do Grónska jen 14 ze 25 lodí. Není divu, že byla při určování cíle nejednou na místě značná velkorysost. Král Olav řečený Svatý jednou přikázal Islanďanovi Thorarinovi, aby dopravil jakéhosi provinilce z Norska do Grónska. Když Thorarin odmítal s tím, že v Grónsku ještě nikdy nebyl, dostalo se mu odpovědi, že je na čase, aby se tam konečně podíval. Ačkoli věděl, že jde o zkušeného námořníka, přikázal král Thorarinovi, aby v případě, že nedosáhne Grónska, vysadil odsouzence na Islandě, a když ani ten nenajde, má ho dopravit do Skotska. Kdyby se mu nepovedlo ani to, měl dotyčného hodit přes palubu, ale rozhodně se s ním nesměl vrátit.

Pokusme se o rekonstrukci návodu k této plavbě, jak ho dostal Thorarin. Z Norska měl vyplout na západ, ale neříká se, jak měl udržovat směr. Loď se měla držet natolik severně, aby byly Shetlandy vidět jen za jasného počasí, a natolik jižně, aby byly hory Faerských ostrovů napůl skryty za obzorem. Dál měla cesta vést jižně od Islandu, tak daleko, aby nebyla vidět země, ale měly být vidět ty druhy mořských ptáků, které se drží blíž pobřeží. Následoval pak výčet charakteristických bodů na východním pobřeží Grónska a doporučení plachtit s proudem kolem mysu Farewell, neboť tak se nejsnáze dosáhlo vikinských osad na jihovýchodním pobřeží. Na dnešní mapě to vypadá jasně.

Vikingové neměli představu o místech, kde se plavili, a neuvažovali v pojmech vzdálenosti. Její jednotkou byl „dogr sigling“, den plavby, ovšem taková vzdálenost záležela na mnoha okolnostech, jako byly směr a síla větru nebo mořské proudy. Islandská Landnámabók, historie osídlení Islandu, nás poučí, že od „západního bodu Norska k rohu na východním Islandu je to sedm dní plavby“. To odpovídá dennímu výkonu 88 námořních mil a průměrné rychlosti 3,7 uzlu. Ze Snaefellsnäs na jihu Islandu až k mysu Farewell v jižním Grónsku trvala plavba čtyři dny, a denní výkon byl 173 míle při průměrné rychlosti skoro 13 uzlů.

Vypadá to, jako by legendární mořeplavci spíš naslepo tápali v mořských dálavách. Tak docela to nebylo. Znali rozdělení na čtyři nebeské směry, sever, jih, východ a západ, i jemnější dělení na další směry, vždy mezi dvěma hlavními. Stejně tak věděli, že výška Polárky nad obzorem určuje zeměpisnou šířku místa, a podobně si dokázali posloužit výškou slunečního stínu, což jsou ovšem měření, která lze spolehlivě provádět na pevné zemi. Na kývající se lodi to není snadné. Přitom chyba jednoho stupně při určení výšky Polárky představuje na zemi rozdíl 60 námořních mil. V přístavu nebo kdekoli jinde u pobřeží mohli tito plavci určit více méně přesně svou polohu v severojižním směru. Na širém moři však astronomické metody nebyly přesné. Tam pomáhala jen dokonalá znalost moře a znalost atmosférických jevů typických pro některá místa v určitou roční dobu. Tak pomáhali ptáci či bílý odraz grónských ledovců na nebi, a také sběračka. Ta patřila do výbavy kormidelníka, aby mohl nabírat vodu a ochutnávat jak je slaná. Dalo se tak poznat, že je blízko ústí řeky.

S určením zeměpisné délky to bylo podstatně horší. K tomu byl ještě do nedávné doby jedinou pomůckou chronometr nebo alespoň dobré hodiny. V jedné z písní z Faerských ostrovů se sice zpívá o vodních hodinách, ale není jasné, jak je píseň stará, nemluvě o tom, že vodní hodiny rozhodně nevynikají přesností. Podobně záhadný „Leydarsten“, průsvitný kámen, jímž prý bylo možné určit polohu Slunce i přes mraky, zůstává v oblasti dohadů a legend. Při takových navigačních problémech není divu, že když vědci začali podle starých pramenů pátrat po Vinlandu, oblasti, kde sídlili Vikingové na americkém kontinentě, pohyboval se údaj mezi 49. a 31. stupněm severní šířky. Při možnostech jaké měli, si Vikingové zaslouží ocenění za odvahu.

V.K. 17.4.2015
Reklama