Kůra všech kůr

Francouz Jean de La Fontaine (1621–1695) si jako básník, prosaik a dramatik získal proslulost především svými dvanácti knihami Bajek, rozsáhlou komedií čítající sto dějství. Jiná jeho díla jsou široké veřejnosti méně známa a některá prakticky zapadla. Například báseň Quinquina. Její název nám asi mnoho nenapoví; nejsme totiž peruánští Indiáni, kteří by v něm snadno poznali svůj výraz kina kina, ani básníkovi současníci, jimž indiánské slovo dobře utkvělo v paměti. V jazyce kečua to znamená něco jako „kůra (všech) kůr“. Míněna je kůra stromová. A opravdu byla nade vše pro toho, jenž zmítaje se v žáru, v horečném blouznění, vědomí ztrativ … To jsme volně vyprávěli podle již uvedené básně, která vcelku zdařile popisuje příznaky malárie. Léčení je i dnes dlouhé, a v minulosti to bylo mnohem horší; výhled nemocného nebyl dobrý. Řekněme rovnou, že špatný. Ostatně pan de La Fontaine líčí bouřlivé střídání zimnice a horečky, která vrcholí tím, že duše v posledku opouští tělo.

Nicméně, není vše ztraceno, jak praví básník, neboť přišly jiné časy, vládne Ludvík. Pravda, souvislost mezi vládou krále Ludvíka XIV. (1638–1715) a malárií se nám v takové formulaci nejeví jako bezprostřední, ale jak uvidíme, byla tu. Navíc, jistě nebylo na škodu přinejmenším se zmínit o panujícím monarchovi a teprve pak začít oslavovat kůru quinquina. Už tušíme, že jde o kůru chinovníku (dříve také chininovník), vždyzelené rostliny rodu Cinchona rostoucí v Jižní Americe. Účinnou antimalarickou složkou v ní je alkaloid chinin. To víme my, de La Fontaine měl vlastní představu poněkud zkreslenou. Soudil totiž, alespoň ve svých verších, že příčinou malárie jsou látky vyvolávající kvašení, a to prý probíhá v krvi, která pak v cévách vře. Nahromaděné páry nutí nemocného chvět se, obdobně jako přetopený kotel. Účinek kůry pak měl spočívat v její hořké a trpké chuti ničící kyselost, a tedy i nemoc samu.

O malárii se pochopitelně zajímali vědci a připomeňme, že jeden z nejvýznamnějších přírodovědců té doby, jesuita Athanasius Kircher (1602–1680), znalec medicíny, zkoumal krev nemocných pod mikroskopem. Spatřil zde opravdu původce choroby, ovšem považoval je za následky hnití a nazval je „zvířátka“, animalcula. Nebyl daleko od pravdy – původcem malárie je prvok z třídy krvinkovek.

Teď ještě dodatek ke králi Ludvíku XIV. Zmínka o něm nebyla náhodná, nebyla pouhým holdem panovníkovi, i když o to také šlo. Podstatnější bylo hlubší pozadí tohoto počínání – král prý osobně znal všechny význačné osobnosti své země, ale jeho milostivé oko do té doby nespočinulo na panu de La Fontaine, jenž měl všechny důvody pro to, počítat se mezi takové osobnosti. Spoléhal tedy na to, že mu báseň vynese kýženou poctu, neboť zájem panovníka o chininovník se dal vcelku očekávat.

Prvotním podnětem k celé historii byl příchod Roberta Talbota do Paříže. Tento lékárnický pomocník z anglického Essexu prohlašoval, že připravil vlastní, zcela dokonalý lék proti malárii, jehož složení však vcelku pochopitelně tajil. Nejdříve působil u dvora anglického krále Karla II., pak ho vyslali právě do Francie, kde postupně vyléčil z malárie prince Condé, ministra financí Colberta a další důležité osobnosti, takže se do toho nakonec vložil král Ludvík XIV. Zaplatil Talbotovi 40 000 louisdorů za tajemství léku, na dvacet let mu poskytl výhradní právo prodeje ve Francii a nádavkem připojil šlechtický titul.

Právě rok před Ludvíkovým nástupem na trůn roku 1642 (jeho věk tedy nebyl zrovna panovnický a čtenáři Tří mušketýrů vědí, že za pachole vládla v letech 1643–1661 jeho matka Anna Rakouská s kardinálem Mazarinem v pozadí), vydal profesor Barba ze španělské university ve Valladolidu první knihu o chininovníku. Další díla na sebe nedala dlouho čekat. Roku 1659 vyšel jeden spis v Římě, jiný v Antverpách. Janov vstoupil do této literatury roku 1663. Kůra chininovníku podnikala tažení Evropou jedněmi oslavována, jinými zatracována. Osobní lékař rakouského arcivévody Leopolda sice sdílel de La Fontainův názor, pokud jde o kvašení krve, na rozdíl od básníka však tvrdil, že kůra chininovníku malárii neléčí a dokonce prý škodí zdraví. Francouzský přírodovědec a matematik Charles Marie de la Condamine (1701–1774) zase patřil o sto let později mezi takové přívržence, že dokonce popisoval, jak pumy, když onemocní malárií, sdírají kůru chininovníku, požírají ji a záhy se uzdravují. Líčení má slabinu v tom, že kočkovité šelmy malárií neonemocní.

Ale vraťme se do období vítězného tažení zázračné kůry, do 17. století. Bylo totiž vítězné, a hlasů opačných bylo málo, takže zanikaly ve všeobecném nadšení, jehož využívali četní podnikavci, a místo toho aby si opatřovali drahou kůru, rozemílali cokoli, co bylo hodně hořké. Podobné praktiky s falšováním léků ostatně žijí dodnes; podvod provází lidstvo od nepaměti. Vydejme se do minulosti, abychom nalezli, kdo objevil pozoruhodnou kůru pro Evropu. Ve skutečnosti to byli již Inkové, kdo ji znali, ale nechtěli toto tajemství vyzradit španělským dobyvatelům. Jedno z dat, které se zachovalo, je rok 1638, kdy lékař Juan de la Vega léčil práškem z kůry chininovníku manželku španělského místokrále v Peru. Jmenovala se Francisca Cinchona a dala jméno dalšímu alkaloidu z kůry chininovníku, totiž cinchoninu. Podstatné bylo, že se paní hraběnka uzdravila z malárie, sama pak začala tuto nemoc léčit a její manžel dokonce vytvářel zásoby chininovníkové kůry. Jemu samotnému však nepomohla – po návratu do Madridu roku 1640 na malárii zemřel. To sice poněkud zpochybnilo víru v účinek nového preparátu, ne však výrazně, jak jsme viděli na příkladu páně de La Fontainově. Dokonce se občas psalo o „prášku hraběnky“. Sluší se dodat, že podle jedné verze doporučil zázračný lék paní hraběnce snad jakýsi voják. Do Evropy dovezli kůru chininovníku podle některých názorů jesuité.

Přesvědčení paní hraběnky o mocném účinku kůry bylo oprávněné, neboť ta byla po dlouhou dobu jediným preparátem proti malárii, nemoci, kterou nebylo radno podceňovat. Ostatně ještě v roce 1980 se počet nemocných na celém světě odhadoval na sto milionů a ve vzdálenější minulosti to bylo ještě horší. Na začátku 20. století se nemocnost malárií v povodí Amazonky odhadovala na 80%, na stavbě panamského průplavu umíral na tuto nemoc každý čtvrtý dělník. Kryštof Kolumbus spuštěním kotvy v ústí řeky Orinoko neobjevil jen kontinent Jižní Ameriky, ale bezděčně také místo snad vůbec nejvíce zamořené malárií. Španělé postupující v jeho stopách a dobývající nová území záhy zjistili, že tato nemoc je mnohem horší, než šípy Indiánů. Protože s nimi nebyli v přátelském vztahu, nedozvěděli se tajemství domorodých léčitelů, a tak evropští žoldnéři umírali na malárii doslova přímo pod stromy, jejichž kůra je mohla uzdravit. To vše je minulost; medicína mezitím pokročila, ale malárie dodnes hrozí, tentokrát kmeny rezistentními na moderní léky. Tohle je vzpomínka na kůru kina kina, která po staletí zachraňovala nesčíslné životy.

V.K. 27.7.2015
Reklama