Jsme lháři?

„Ukvapeně jsem si říkal: každý člověk je lhář.“ (Žalm 116:11). Dnešní vědci nesouhlasí se starozákonním textem – podle nich lžeme v průměru jen asi z deseti procent. Tedy takový podíl našich výroků není pravdivý, přičemž nutno zdůraznit, že to nemusí zdaleka být vždy naprostá lež s nedobrým úmyslem, ale také lež zbožná, za níž skrývají úmysly obvykle dobré. Alespoň si to myslíme. A potom bývá lež, kterou mnohdy ani za takovou nepovažujeme, kdy jen trochu vylepšujeme obraz, obvykle svůj.

Jak testovat lhavost?

Zkoumání naší lhavosti je technicky proveditelné, jak naznačují pokusy, které prováděli různí američtí odborníci. V jednom pokusu stály pokusné subjekty před úkolem vypočítat během přesně vymezené doby co možná nejvíce číselných zadání. Podstatné bylo, že za každý správný výsledek dostávaly finanční odměnu. V jednom případě byl organizátor pokusu v místnosti s těmito osobami, a tehdy vycházely průměrně čtyři správné výpočty ze dvaceti zadání. Následoval pokus, kdy byl výzkumník v jiné místnosti, pokusné subjekty měly provést výpočet, papír s podklady zničit, a dojít do oné sousední místnosti a tam ohlásit výsledek. Průměrný počet správných odpovědí stoupl na šest ze dvaceti.

Pokračování spočívalo v tom, že se zvyšovala odměna za správně vyřešený výpočet, postupně na dvacet, pak padesát centů, posléze to už bylo v dolarech: jeden, dva, pět. Zajímavé bylo, že když částka dosáhla deseti dolarů, průměrný počet správných odpovědí klesl. Odborníci soudí, že lhaní není pokaždé motivováno jen touhou po hmotném zisku – tyto drobné lži nám umožňují trochu si zvýšit sebevědomí. To platí při nízké odměně, kdy máme pocit, že jsme pořád vlastně poctiví lidé. U velkých odměn a velkých lží to již neplatí.

Velké lži nám vadí

V jiném případě měly pokusné osoby házet kostkou, a to třikrát po sobě. Měly však oznámit experimentátorovi výsledek prvního vrhu, přičemž platilo, že čím vyšší číslo padne, tím vyšší bude finanční odměna. Přitom bylo vše uspořádáno tak, že si pokusné osoby byly jisty tím, že experimentátor kostku nevidí. Viděla ji však skrytá kamera, ale na to pořád ještě nejsme zvyklí, navíc když se všem dostalo ujištění, že nejsou sledováni. Výsledkem bylo, že lidé obvykle hlásili po prvním vrhu vyšší číslo, než jaké padlo. Je tu určité vysvětlení v tom, že vcelku tušili, že v dalších pokusech takové číslo může padnout, tak proč ho neuvést hned na začátku? Drobná lež byla tedy podložena velmi hrubým odhadem pravděpodobnostního průběhu a svědomí zůstávalo do jisté míry klidné, protože to číslo beztak třeba padlo. Ale ne napoprvé.

Podobně v pokusech, kdy bylo třeba odpovídat na různé otázky, přičemž jedna skupina měla na odpověď jen krátký čas, do dvaceti vteřin, druhá žádné omezení neměla. Ukázalo se, že podstatně výraznější sklon lhát měla první skupina. To jen potvrzovalo zkušenost, že lidé mají tendenci, neříkejme hned lhát, ale vymýšlet si, jestliže musejí s odpovědí spěchat.

Tyto pokusy korigují názor starozákonního žalmisty, který, jak z úvodního citátu plyne, změnil názor. Zdá se, že si mohl ponechat ten původní, přesto však netřeba házet celé lidstvo do jednoho prolhaného pytle. Sami si jistě vzpomeneme na situaci, kdy jsme, jemně řečeno, neřekli úplnou pravdu, přičemž jsme tak činili třeba opravdu v dobrém úmyslu. Na to reaguje americký neurovědec Sam Harris: „Tím, že lžeme, bráníme našim přátelům v přístupu k realitě – a jejich výsledná neznalost je často poškozuje více, než bychom předvídali. Naši přátelé mohou jednat na základě naší lži, nebo mohou ztroskotat při řešení problémů, jež by se daly vyřešit na základě dobré informace.“

V.K. 5.6.2015
Reklama