Jazyky a jejich úskalí

„I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země …“
První Kniha Mojžíšova 11:8–9

Původně, než se Hospodin rozhněval nad pýchou lidí, kteří zamýšleli postavit věž, jejíž vrcholek by sahal do nebe, byli prý všichni „jeden lid“ a měli jednu řeč. Trestem za lidskou pýchu bylo zmatení jazyků. Potud biblická legenda. Ve skutečnosti se jazykové skupiny a v posledku jednotlivé jazyky vyvíjely postupně, jak naši dávní předkové putovali různými směry a usazovali se na všech místech zeměkoule. Zasloužili se tak bezděčně o to, že na naší planetě existuje snad šest nebo sedm tisíc jazyků; odborníci se v jejich počtu neshodují. Přitom všemi hovoří stejní příslušníci rodu Homo, čeledi Hominidae, řádu Primates.

Teprve nedávná doba poskytla technické možnosti výzkumu mozkové aktivity, a výsledky týkající se jazyka jsou zajímavé. Jak vědci zjistili, mozek novorozence dokáže vnímat 800 fonémů, hlásek s významotvorným významem, které je možné libovolně řadit, takže se z nich dají složit slova v jakémkoli jazyku. Počínaje přibližně šestým měsícem života však nastává to, čemu se dnes říká „citlivé období“ – mozek dítěte se začíná zaměřovat na zvuky toho jazyka, který kolem sebe slyší. Nejdřív, v šesti měsících, vnímá samohlásky, o tři měsíce později rozlišuje souhlásky.

To už je období, kdy se orientuje na jazyk svého okolí, tedy mateřský. Američtí odborníci porovnávali, jak se mění u dětí v prvním roce života schopnost vnímat některé zvuky.  V šestém až osmém měsíci na tom byly v podstatě všechny stejně ve vnímání slabik „ra“ a „la“, dokázaly je rozlišit. V jednom roce věku stoupla schopnost malých Američanů rozlišit tytéž zvuky o deset procent, zatímco u japonských dětí klesla o pět procent. Naopak u zvuků „čchi“ a „si“, při stejném výchozím stavu, vzrostla u tchajwanských ročních dětí schopnost rozlišení o deset procent, zatímco u amerických o deset procent klesla. Tyto výsledky jen potvrzují, jaký vliv má jazyk okolí, když první dvojice zvuků je spíš evropská, druhá čínská.

Pak už nastává fáze, kdy děti ve skutečnosti velmi pozorně vnímají hovor dospělých, jazyk obvykle ne úplně spisovný, ale vynořují se jim z něj slova. Samozřejmě ta nejčastější. To už je učení se jazyku, což je podle odborníků patrně největší výkon našeho mozku, jaký v životě vykáže. Následuje pak už u větších dětí fáze, kdy nastupuje gramatika, což je nemalé úskalí.

Ve třicátých letech minulého století vystoupili někteří jazykovědci s názorem, že lidé hovořící různými jazyky také poněkud odlišně uvažují. Po bouři odporu se v sedmdesátých hladina sporů uklidnila, když se prosadil většinový názor, že, obrazně řečeno, „jazyk a myšlení jedno jsou.“ Ať hovoříme jakýmkoli jazykem, myslíme všichni stejně, všichni stejně poznáváme okolní svět. Dnes, s odstupem dalších desetiletí, tato diskuse znovu ožívá.

Nutno zdůraznit, že se tyto polemiky netýkají inteligence a vzdělání, ale vztahu k okolnímu světu, k jeho poznávání. Je tedy jedno, zda je zkoumaná osoba domorodec z hlubin pralesa, nebo vysokoškolský učenec. Právě takový extrém byl pokus, který začal v Austrálii. Tam se zeptali pětileté domorodé holčičky jménem Pormpuraaw – kde je sever? Dítě bez váhání ukázalo naprosto správným směrem. Nemýlilo se ani při otázkách pokládaných jindy a na jiné zeměpisné směry. Stejně se zeptali, kde je sever, v posluchárně americké univerzity shromážděných vědců, z nichž mnozí zde působí již několik desetiletí. Vědecké kapacity ukazovaly nejrůznějšími směry, někteří neukazovali vůbec s vysvětlením, že nemají tušení o zeměpisném směru. Taková scéna se opakovala i na proslulých univerzitách jako je Harvard nebo Princeton (obě USA), ale také v Londýně, Moskvě a Pekingu. Na rozdíl od vysoce vzdělaných vědců dokázala pětiletá australská holčička netušící nic o Americe, či Rusku, ukázat kdykoli přesný zeměpisný směr.

Vysvětluje se to tím, že jazyk kuuk thaayorre, mateřština australské holčičky, má unikátní způsob vyjadřování orientace. Domorodec hovořící tímto jazykem neříká, že jeho přítel stojí vedle něj, ale že je „na západ“, „na východ“ od něj, opravdu podle toho, o který ze zeměpisných směrů jde. Takže před holčičkou ležela na stole miska s ovocem nikoli před talířem, ale „na jih od talíře“, a druhá miska byla „na jihovýchod.“

V dalším experimentu dostaly pokusné osoby série snímků, které zaznamenávaly děj probíhající v čase, například zachycujících stárnutí člověka, nebo osobu pojídající banán. Aktéři tohoto pokusu měli srovnat obrázky do řady podle časového průběhu. Ti, jejichž mateřština byla angličtina, složili obrázky zleva doprava podle času, zatímco, vcelku očekávaně, v případě hebrejsky hovořících osob ležely správně seřazené obrázky zprava doleva.  Mluvčí jazykem kuuk thaayorre si počínali jinak – vždy složili obrázky do řady směřující od východu k západu, takže záleželo na tom, kterým směrem v tom okamžiku seděli oni sami. Jestliže seděli obráceni směrem na jih, obrázky směřovaly zleva doprava, pokud byli orientováni opačně, na sever, řada mířila zprava doleva. Samozřejmě když si sedli tváří k východu, složili obrázky tak, že řada mířila k nim.

Jiným příkladem bylo porovnávání malých dětí, jejichž mateřštinou byla hebrejština, finština nebo angličtina. Ukázalo se, že hebrejsky mluvící děti si uvědomovaly svoje pohlaví v průměru o rok dříve, než finské, zatímco anglické byly někde mezi oběma. Hebrejština zná rody a důsledně je rozlišuje, zatímco ve finštině se rod nepozná. Angličtina má strukturu někde mezi oběma jazyky, takže se v rozlišování zda „jsem holčička nebo chlapeček“ ocitla uprostřed.  Nikoli o rozlišení pohlaví, ale o vztah k nějaké osobě vykázala sedmiletá holčička českých rodičů vyrůstající v USA. Doma se hovoří česky, ve školce a ve škole anglicky. Při návštěvě Čech se ukázalo, že cizím lidem tykala – neuměla vykat, protože angličtina to nerozlišuje a doma se tyká. V okolí jejího amerického domova nežili jiní Češi, takže slyšela jen tykání.

Vědci se nyní začínají vracet k myšlence, že jazyk se podílí na tom, jak poznáváme svět, jak vnímáme sebe, právě třeba otázku holčička-chlapeček, ale také svoje okolí. Ve srovnávací studii amerických vědců zvolili jako příklad větu, kdy dotyčný říká, že viděl „strýce Johna na 42. ulici“. V řadě jazyků není problém v tom, že se v podstatě bez nesnází vyjádří minulost děje, ovšem někdy je nutno dalšími slovy upřesnit, jak je tato minulost vzdálená. To nenastane u jazyka mian z Nové Guineje, kde se podle slovesa pozná, zda se děj odehrál před chvilkou, včera, nebo velmi dávno. Naopak v indonéštině se nepozná, zda se děj již odehrál, nebo k němu teprve dojde. V některých jazycích se dá rozlišit dokonce pohlaví mluvčího, což je třeba případ češtiny, protože žena „viděla strýce“, zatímco muž ho „viděl“. V mandarinské čínštině nastane složitý problém, protože se musí specifikovat, zda dotyčný strýc byl ze strany matky nebo otce, a zda je pokrevně nebo nepokrevně spřízněný. Tento jazyk má různá slova pro uvedené druhy strýců. Nejsnazší to mají amazonští Indiáni hovořící jazykem pirahã – ti by tuhle větičku celou neřekli, protože nemají číslovky. Rozlišují jen „málo“ a „hodně“.

V.K. 3.12. 2015
Reklama