Jarní přemítání

K jaru neodmyslitelně patří láska … Větší klišé jsem si snad ani vymyslet nemohla.

Již v únoru se nám derou do vědomí i podvědomí křiklavě červená a naivní valentýnská srdíčka. Můžeme si myslet o importu i komerci své, běh dějin to však neovlivní. A proč odmítat cokoli, co v sobě nese pozitivní poselství? Vadí nám podtext „amerikanizmu“? Vadí nám „komunistický odér“ Mezinárodního dne žen v březnu? Vadí nám „zatuchlost prvorepublikového“ Svátku matek? Vadí nám „máchovská navita“ prvního máje? A nevadí nám, že nám stále něco vadí?

Jednomu romantickému mládenci vadilo zase to, že již několik let nepotkal dívku, se kterou by mohl jít prvního května na Petřín k pomníku Karla Hynka Máchy a podle tradice tam uctít jeho památku. Když se však konečně toužebně očekávaný sen naplnil, kdy mladík poznal slečnu opětující upřímně jeho city a vydal se spolu s ní prvního máje k posvátnému místu zamilovaných, tak nakonec Máchův památník nenašel. Jak je z toho vidět, ona hra vadí-nevadí se nemusí pokaždé podařit.

Vraťme se však k hlavnímu jarnímu tématu, kterým je donekonečna, ale plným právem opěvována – láska. Stačí však zaměnit jediné písmenko a z lásky opěvované je láska opětovaná. Ta, která je nejvíce žádoucí. Protože láska, která nenachází patřičnou odezvu, patří do kategorie lásek nešťastných.

Doposud jsme přemítali o citech z oblasti spíše erotické, tak jak je slovo láska nejčastěji vnímáno. I ta mateřská, rodičovská, či vřelé vztahy mezi sourozenci nebo v rámci širší rodiny, bývá v centru naší pozornosti. A co láska k vlasti, k přírodě, k ostatním lidem nebo k Bohu? Zde už se jedná z psychologického pohledu o tak zvané vyšší city. Také zde používáme některé slovní náhražky, jako vlastenectví, nebo altruismus, jako bychom se za svoje postoje styděli.

Zatímco emoce zmíněné na prvních místech přicházejí samy od sebe a někdy nás až zahltí svou horoucností, ty, ke konci výčtu zmiňované, se vyznačují jistou dávkou skromnosti i ostýchavosti a vyrůstají v našich srdcích tiše, nenápadně a patří do říše těch rostlinek, o které je třeba pečovat, aby neuvadaly. Přesto i ony mohou v posledku vzplát neuhasitelnými plameny. Člověk pak neváhá položit i vlastní život za rodnou zem, za svoje přesvědčení, či za jiného člověka. To jsou lásky hrdinské. Avšak nepřehlížejme ani ty každodenně všední, i ony si plným právem zaslouží uctivé ocenění. Tak jak to ve své básni vyjádřila na první pohled prostá postarší venkovská učitelka, v nitru však horoucí bytost.

 

Mimikry lásky

Slavíme lásku milenců
okázalou a  zpupnou
ta slovy nešetří.

Dívej se
lidem blíž
uvidíš
lásek tisíce
beze slov
Adoptované dítě
člověk pomůže člověku
beze slova
Znova a znova
dýchá z úst do úst
bez okázalosti
dává život
za život druha
I to je láska
Ta druhá.

(Z básnické sbírky Heleny Chuchlíkové „Doteky“, 2010)

I.K. 17.4.2015
Reklama