Jste rádi sami?

Hned na úvod je třeba uvést, že nemíním onu „falešnou samotu“, kdy děti odešly konečně do školy, manžel je v zaměstnání a vy máte vzácnou chvilku sama pro sebe, kdy si můžete v klidu vypít svou ranní kávu, či si v klidu umýt okna nebo vyžehlit konečně onu horu prádla, abyste měli vůbec co na sebe.

Nemíním ani onu dobrovolnou samotu těch jedinců, které označujeme v dnešní době single – dříve starý mládenec nebo stará panna, a kterých, zdá se, přibývá. Nemyslím  tedy ani lidi, kterým vyhovuje odcházet z domova  kdy a kam chtějí, vracet se jak se jim zlíbí, po bytě nenašlapovat opatrně, aby nikoho nevzbudili a nemuset nic vysvětlovat, ani se na něčem domlouvat. Doma mít pořádek, případně nepořádek. V kuchyni i v ledničce panovat po svém, kdy nikdo nevrčí, že večeře ještě není na stole, v koupelně i na toaletě je vždy volno a není třeba poslouchat věčné poznámky o tom, že prkénko na záchodě zase někdo nesklopil a nefungující to či ono ještě neopravil.

Řeč bude o těch, kteří dávají přednost večernímu posezení s knížkou před bujarým veselím na hlučných večírcích, práci by nejraději vykonávali z domova a přestože se společnosti vyhýbají, neznamená to, že nemají rádi ostatní lidi. Jenom se mezi nimi necítí dobře. Před veřejným vystoupením prožívají pocit studu, paniky a strachu již od raného dětství. Nutno podotknout, že se nejedná o chyby ve výchově. Jejich rodiče lze „obvinit“ nanejvýše z toho, že jeden z nich, či oba dva, mají stejný povahový rys, který se prostě dědí z generace na generaci. Je docela možné, že se v oné charakteristice sami poznáváte. Měl by to být přibližně každý třetí ze čtenářů, protože takových jedinců je v lidském společenství asi jedna třetina.

Tato početně ne právě zanedbatelná skupina má také své označení. Jsou to introverti. A bylo by dobré o nich vědět. To proto, abychom se například vyhnuli chybnému hodnocení. Už jenom na první pohled je jasné, jak jsou tito lidé v současném světě hendikepovaní. Stačí si přečíst inzeráty hledající uchazeče o zaměstnání. Přednost mají mladí, dynamičtí, schopní akceptovat změnu, zapálení pro věc a dobří týmoví hráči. Nabídka práce bývá vyjádřena jako možnost osobního rozvoje ve výborném kolektivu. Vzniká tak dojem, že společnost se skládá pouze z jedinců stejného druhu a nepočítá se s tím, že existují různé typy osobnosti.

„Nový kolektivismus“ jak tento fenomén označili The New York Times, se na nás valí z dynamických Spojených států. Manažerské nebo výukové kurzy se vyznačují pojmy jako brainstorming, team building nebo networking. Tyto metody vedou skutečně k úspěchu, ale nejsou vhodné pro každého a člověka výrazně introvertně orientovaného mohou doslova dusit a deptat. Zde je vhodné zmínit se také o tom, že ne každý introvert je tak zvaně „čistý introvert“. Něco takového se vyskytuje spíše vzácně, jako je tomu na opačném pólu, kde se málokdy můžeme setkat s vyhraněným extrovertem, to znamená s člověkem, který věnuje hlavní zájem okolí, vyžívá se ve společnosti, v jednání s lidmi a organizováním činností, zatímco introvert je plachý, ponořený do intimity svého nitra, dává přednost samotě, úvahám, teoriím, abstraktnímu myšlení. Tolik psychiatrie.

Všimněte si prosím, že zde není ani jemně naznačeno, že jeden z nich je lepší, než jeho protějšek. Oba mají své přednosti, klady i zápory, ale lidé, v jejichž povaze je více introvertních rysů mají dnes život obtížnější. V současné dynamické společnosti jim nezbývá nic jiného, než alespoň občas vyjít ze své ulity a jednat energicky. Jsou schopni se to naučit, ale neměli by se tak překonávat soustavně. Potřebují se čas od času, někdo více, někdo méně, opět uchýlit do své jeskyně, jinak budou vyčerpaní a depresivní.

Zmínili jsme se o tom, že introvertem se člověk nestává, nýbrž rodí. Jak vypadá takové miminko? Předpokládali bychom, a dodejme rovnou, že mylně, že z batolete, které při vystavení neznámým situacím a předmětům bude reagovat klidně a chladně, vyroste introvert, a děti, které se při každém překvapení či vyrušení ozvou a ztropí pořádný randál, budou extroverti. Jak jsme již naznačili, opak je pravdou. Introverti jsou totiž „přecitlivělí“ vůči novým a neznámým podnětům, jejich mozky se jimi snadněji zahltí a ztrácejí schopnost informace zpracovat. U malých dětí je odpovědí na vzniklou situaci protestovat křikem. Dospělý člověk, který lépe kontroluje své reakce, a má potřebu příval nových informací zastavit, prostě „spustí roletu“ a stáhne se do sebe. To je důvod, proč introverti vyhledávají samotu a dávají přednost malým skupinkám dobře známých přátel. Mají sklony řídit se vyzkoušenými rituály, raději do hloubky prozkoumávat již poznané, než aby objevovali nové věci. Zatímco introverti jsou přesyceni podněty, extroverti trpí jejich nedostatkem a bez přísunu nových zážitků se nudí.

Skutečnost, že se moderní společnost stala nepřívětivou k mnohým svým členům, má za následek to, že se někteří takto postižení začínají ozývat. Jonathan Rauch před několika lety zveřejnil v měsíčníku The Atlantic svou esej s názvem „Hýčkej si svého introverta“. Jeho text se stal nejčtenějším článkem v dějinách časopisu. Literatura o tomto přehlíženém povahovém rysu nyní patří k oblíbeným žánrům. Susan Cainová, bývalá manažerka z Wall Street, je autorkou knihy, která již vyšla i česky pod názvem „Ticho. Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit“. Její dílo se za oceánem řadí mezi naprosté bestsellery.

To, že se introverti nenacházejí ve špatné společnosti, dosvědčují také jména některých jejich slavných spolubratří. Můžeme jmenovat například Mahátma Gándhího, Matku Terezu, Hillary Clintonovou, patří sem překvapivě i Bill Gates, ale také Barack Obama, jehož odtažitý styl se podobá jinému známému introvertovi, Abrahamu Lincolnovi.

Co lze na závěr poradit každému třetímu z vás? Nesnažte se o nemožné – změnit svou povahu. Můžete ale na omezenou dobu hrát potřebnou roli. To platí stejně i pro extroverty.

I.K. 17.4.2015
Reklama