Když přání je otcem myšlenky

Ze zkušenosti víme, že to může dopadnout špatně; nejednou v minulosti tomu tak bylo, a můžeme očekávat, že to platí i do budoucnosti, protože jako lidstvo jsme nepoučitelní. V tomto příběhu jde o vědu, dokonce týkající se člověka, jeho mozku. Předešleme, že lidský mozek tvořící v dospělosti zhruba dvě procenta naší tělesné hmotnosti, váží v průměru 1 300 až 1 400 gramů. Přitom mužský mozek je přibližně o devět až dvanáct procent těžší než ženský, což vedlo ještě v 19. století vědce k závěru, že ženy jsou proto hloupější než muži. To je ostatně ukázka nebezpečně přímočarého myšlení, kdy určitou omluvu snad můžeme nalézat v tom, že tehdy byla stavba mozku známa jen málo. Ani dnes ji neznáme dostatečně hluboko, ale přece jenom je to proti zmíněnému století propastný rozdíl. Ukazuje se, že ve skutečnosti je přímá souvislost mezi inteligencí a strukturou, přesněji stupněm zvrásnění mozku. Pro vyšší inteligenci je zapotřebí většího počtu neuronů, které se v patřičný okamžik aktivují a podílejí se na přenosu informace.

V dějinách najdeme jen málo omylů, které, ač původně vydávány za vědecké bádání, zasáhly v posledku až hrůzně do životů milionů lidí. K počátkům se musíme vydat za oceán, za doktorem Samuelem G. Mortonem, uznávaným lékařem ve Filadelfii. Když roku 1851 zemřel, zanechal po sobě dvacetileté dílo – sbírku více než tisíce lidských lebek. Nezůstalo jen u ní; právě na jejím základě totiž vytvořil vlastní vědeckou teorii. Přesněji cosi, co on i jeho doba za vědeckou teorii považovali a chtěli považovat. Právě slovo „chtěli“ se sluší zdůraznit. Vědecký výzkum by měl být nepředpojatý, se snahou nezaujatě hledat pravdu, ať je jakákoli. V mnoha oblastech vědy je takové počínání zcela přirozené – například při zkoumání zákonitostí volného pádu je každému vcelku jedno, jak bude výsledná matematická rovnice vypadat, neboť k ní sotva získáme emocionální vztah.

Čímž není řečeno, že dr. Morton byl sadista nalézající zálibu v lidských lebkách. Zatím jsme vynechali to podstatné – šlo o lebky příslušníků různých ras a americký badatel na jejich objemu dokazoval, že nejvyšší inteligence náleží bílé rase, nejnižší černé, zatímco Indiáni zůstali kdesi uprostřed. Ovšem ani bílá rasa nebyla podle dr. Mortona zdaleka homogenní: na jejím vrcholu stáli Západoevropané, úplně dole byli Židé.

To nebyl vědecký výzkum, nýbrž podvod, ovšem neobyčejně úspěšný, protože právě to chtěla americká veřejnost oné doby slyšet, a ozvěna těchto názorů tam zněla ještě v následujícím, dvacátém století. V tom je rozdíl od volného pádu, jehož zákonitost se netýká veřejnosti; inteligence je problémem všech. Dr. Morton nehledal pravdu, ale to, co najít chtěl, přičemž se neváhal uchýlit k nejprimitivnějšímu podvádění. Přání bylo otcem myšlenky.

Jak je to skutečně s velikostí mozku a inteligencí?

V úvodu jsme uvedli parametry lidského mozku, ovšem je samozřejmé, že v každé populaci jsou jedinci s větším obsahem mozkovny, nad statistickým průměrem, a pochopitelně také s menším. Tento vztah platí také mezi mužskými a ženskými lebkami. Takže hodnotu pro mozkovnu Angličanů, 1574 cm3, stanovil dr. Morton výhradně na mužských lebkách, zatímco nepříznivý údaj 1230 cm3 pro africké Hotentoty mu vyšel z ženských lebek. Pro hodnocení všech amerických Indiánů použil pouze lebky Inků, o nichž je známo, že jsou menší, zatímco například Indy zcela vynechal, aby mu nekazili bílou rasu.

Zde dodejme, že několik význačných evropských intelektuálů odkázalo posmrtně svá těla k vědeckému bádání, takže bylo možné mozky zvážit a ověřit, jak dalece jsou pravdivé názory o vztahu inteligence a velikosti tohoto orgánu. Je pravda, že dr. Morton se těchto dat nedožil, ale víra v jeho závěry žila i poté, co zemřel. Zde je pár dat. Zatímco mozek ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva 1818–1883)  vážil dva kilogramy, u neméně slavného francouzského spisovatele Anatola France (1844–1924) to bylo jen něco málo přes jeden kilogram. Teorii nepotvrdil ani mozek Alberta Einsteina (1879–1955) – vážil zcela průměrných 1230 gramů. Nejsou to sice objemy, leč data jsou snad sdostatek výmluvná.

Vraťme se však k doktoru Mortonovi.  „Snad žádný muž vědy z Ameriky se netěšil mezi vědci celého světa takovému uznání, jako dr. Morton“, psaly v nekrologu noviny New York Tribune, a Charleston Medical Journal k tomu dodal, že „my z Jihu ho pokládáme za našeho dobrodince, neboť nám nejvýrazněji přispěl podporou tím, že dal černochy na jejich pravé místo jako méněcennou rasu.“ Tento citát je výmluvný.

Až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století dr. Stephen Gould, paleontolog z harvardské univerzity, nazval dobrodince Jihu pravým jménem, totiž podvodník. Do té doby byly výsledky dr. Mortona opakovaně vydávány, později je sice přece jen poněkud zavál prach, ale nikdo o nich nepochyboval! Jak napsal dr. Gould, Mortonovy tabulky objemů lidských lebek „byly během devatenáctého století opakovaně přetiskovány jako nevyvratitelná 'tvrdá' data o duševní hodnotě lidských ras“. Analýza, kterou tento vědec provedl, jednak vedla k odhalení podvodu i mnoha početních chyb, jednak poté, kdy byly uváženy všechny nezbytné korekce, jako třeba na mužské a ženské lebky, ukázalo se, že „Mortonova vlastní data neodkrývají žádné podstatné rozdíly mezi rasami.“

Nakonec dr. Gould publikoval přepočet některých dat dr. Mortona, a výsledkem byla tabulka, kde název ras je ponechán podle původní předlohy:

Vnitřní objem lebky podle rasy (v krychlových centimetrech)

Rasa Podle dr. Mortona Přepočteno dr. Gouldem
Kavkasoidní (bílá) 1425 1425 (moderní)
    1376,5 (starověká)
Mongoloidní 1360 1425
Malajská 1327 1393
Americká (Indiáni) 1343,7 1409
Ethiopská (černoši) 1278 1360

Počínání předvedené na příkladu dr. Mortona nebylo bohužel ojedinělé a právě tato oblast výzkumu, porovnávání lidských ras, byla až příliš poznamenána tím, že přání bývalo otcem myšlenky. Stačilo jen ze souboru nějakých hodnot vybrat ty, které zapadaly do rámce očekávaných závěrů. Je to až příliš snadné, ale vůbec ne vědecké. Jak dr. Gould zjistil, z celých generací vědců nikdo neprostudoval výsledky dr. Mortona, neozval se hlas pochybnosti, a nakonec se ztratily z dohledu jen proto, že se přestalo s hodnocením lidských ras podle objemu mozkovny.

Což neznamená, že současně s tím vymizely pokusy o hierarchizaci lidských ras. Zdaleka ne, spíš naopak. Názory dr. Mortona a jemu podobných byly přitažlivé nejen pro Jih Spojených států, kde se staly oporou otrokářství. Podobně to byly argumenty pro tvrzení, že ženy jsou méně inteligentní, než muži. Další teorie tohoto pochybného druhu však nalezly mnohem důkladnější a nebezpečnější pokračovatele v minulém století. Neblaze proslulé norimberské zákony nacistického Německa z roku 1935 o „ochraně německé krve“ jsou toho chmurným dokladem; jejich prováděcí nařízení vedlo k hrůze vyhlazovacích táborů.

Podobným spekulacím o rasách či národech se nevyhnuli ani renomovaní a skuteční vědci, když o dr. Mortonovi jako vědci dnes nemluvíme. Francouzský lékař dr. Pierre Paul Broca (1824–1880), chirurg, antropolog a patolog v jedné osobě, se úspěšně zabýval studiem lidského mozku a roku 1861 v něm lokalizoval centrum řeči dnes známé jako Brocovo centrum. Vědecké kvality tohoto muže tedy rozhodně nelze zpochybňovat. Broca napsal téhož roku 1861, že „je obecně přijímáno, že zralí dospělí mají větší mozek, než starší osoby, muži než ženy“, v čemž s ním můžeme souhlasit. Pak však následuje osudná věta: „… je obecně přijímáno, …že nadřazené rasy mají větší mozek ve srovnání s podřízenými.“ I Broca tak zasel semeno dračí setby, které vzklíčilo v německé verzi o sedm desetiletí později.

Hlásání těchto názorů se však tehdy v Evropě přece jen neobešlo bez problémů. Ozval se například oponent tvrdící, jenž prý zpozoroval, že Němci mají větší mozky, než Francouzi, ač jsou zřejmě méně inteligentní. Tento badatel si troufal porovnávat inteligenci evropských národů, takže jako protiargument Brocovi to bylo neméně nesmyslné, než Francouzův závěr o rasách. Což víme dnes. Broca zachránil čest Francie konstatováním, že velikost mozku souvisí také s tělesnými rozměry a méně inteligentní Němci jsou větší než jeho krajané. Ovšem i v nepříliš inteligentním Německu se zdálo, že se občas může vyskytnout vzdělanec. Pět profesorů z univerzity v Göttingenu proto dalo souhlas k tomu, aby jim byl po smrti zvážen mozek. Výsledky se ukázaly být blízké průměrné hodnotě. I tentokrát si Broca věděl rady – usoudil, že oněch pět mužů nebylo tak významných …

O dvou mužích našeho líčení zde píšeme s jistou ironií, když dnes se jejich závěry přijímají jako karikatura vědy. Ta moderní už nehovoří o rasách, protože není rozdílu mezi lidmi. Je však na místě občas si připomenout, jak i taková karikatura může mít následky, které si v době dr. Mortona a dr. Brocy nedokázal nikdo představit ani v nejdivočejších snech. Hrůza se přehnala, ale pořád ještě není úplný konec představ o méněcenných skupinách. Je dobré nezapomínat, jak nebezpečné úvahy to mohou být.

V.K. 30.7.2015
Reklama