Máte doma dítě rozvedených rodičů?

Vaše manželství už bylo. Zůstala jen pachuť, těžko definovatelné pocity a také živá připomínka, někdy jediná, jindy několik.

Něco jsme nezvládli, ať už špatnou volbou, nebo nesprávným provedením, ale život jde dál a my nejsme sami. Domníváme se, že nyní bude vše jednodušší, i když … Ekonomicky to bude náročnější, časově také, veškerá rozhodování zůstanou jen na nás, což je občas výhoda, ale v některých případech s nikým nesdílená zodpovědnost spíše tíží. A což teprve, když onemocním? Jak novou situaci ale zvládají naše děti? Do hlavy jim nevidíme. Odchod přísného a dominantního rodiče mohou z počátku přivítat s úlevou a nám se může zdát, že se jim ani nestýská. Někdy můžeme pozorovat i zjevnou nechuť strávit určitý čas mimo domov v domácnosti druhého rodiče. Našemu egu to může lichotit, protože cítíme, nebo se spíše jenom domníváme, že nás má dítě raději. Odchod partnera vnímáme jako zradu i když jsme si v posledku sami již nic jiného nepřáli. Úspěchy toho druhého vyvolávají nečekané návaly závisti i žárlivosti, a toužíme po nějaké satisfakci. Nechuť dětí strávit případný víkend bez naší společnosti tuto naši touhu naplňuje. Ale nemylme se. Děti bývají leckdy konzervativní a změna je příliš neláká, spíše naopak. Jaké bychom asi pocítili zklamání nad tím, že naše ratolest se spokojeně zabydlela „tam“ a ani se jí nechce zpátky.

Děti potřebují rodiče

Naše děti nás potřebují oba. A i když jsme se my rozešli, ve všem ostatním, děti by nás měly nadále spojovat. Měly by být naším společným zájmem, i když si již jinak nemáme co říci. Jsou i takové rozchody, kdy lidé poznají, že žít spolu nedokáží, ale zůstane jim z někdejšího vztahu to, co v něm bylo pozitivní, a stanou se z nich dobří přátelé. I když založí nové rodiny, zůstávají v kontaktu, především v zájmu dětí. V případě nutnosti zvládnout nějaký problém, jakým je pobyt na letním táboře, školní neúspěchy, nebo volba povolání, sejdou se všichni čtyři a uspořádají „mozkovou bouři“ v poctivé snaze přijít na nejvhodnější řešení. To je ovšem asi vzácnost. Daleko častější je scénář, kdy nastupuje rivalita, naschvály a popichování. Děti se pak stávají jakýmisi klacky a holemi, kterými se snažíme vzájemně a pomstychtivě poranit a zapomínáme také při oněch hrách na přetahovanou, že nedržíme v rukou neživé konce pomyslného lana, ale nahrazujeme je citlivými dětskými dušemi. Je surovost a hřích štvát děti proti jejich milovanému rodiči a trestuhodné je pak to, když se náš záměr zdaří. Zbavit človíčka lásky k tatínkovi nebo k mamince je zločin spáchaný na vlastním dítěti. Je to závažné porušení jeho osobnosti, které ji poznamená, někdy méně, někdy více na celý život.

Nenést si křivdy na celý život

Nemohu nevzpomenout na svou přítelkyni, která celý život litovala rozchodu rodičů, který byl pro ni o to bolestnější, že její matka nedokázala, i když sama znovu provdaná, hovořit o otci jinak, než s ironickou jízlivostí a o jeho druhé ženě s neskrývanou nenávistí. Otec o matce nikdy nemluvil špatně, i když na něm bylo občas znát, že s některými záležitostmi silně nesouhlasí. Jeho žena byla vlídná, laskavá, chovala se přátelsky a o mamince se zmiňovala jen zřídka, ale vždycky spíše hezky. Moje přítelkyně dnes už sedmdesátiletá paní a babička mi nedávno vyprávěla: „Zdál se mi zvláštní a nesmírně krásný sen. Šla mi vstříc maminka, spolu s macechou (jak označovala otcovu druhou ženu), přátelsky zavěšené a šťastně se usmívající. Opodál byl jakýsi otoman, či co, na něm pololeže spočíval tatínek a také se spokojeně usmíval, jako člověk, jemuž se právě splnilo dávné přání. Probudila jsem se plná vděčné radosti. Snad se tam nahoře věci uspořádaly tak, jak to má být, a oni mi to přišli říct.“

I.K. 17.4.2015
Reklama