Tajemná Aelia Sabina

Dnes cestujeme opravdu po celém světě, samozřejmě některá místa jsou více vyhledávána, pro krásu, pohodlí, a také náklady na cestu rozhodují. Všechno ale závisí na nás. Není tomu vlastně tak dávno, ještě ani ne tři desetiletí, kdy tomu tak vůbec nebylo a náš člověk měl, pokud šlo o zahraničí, jen velmi omezený výběr, kam se vydat. Byly to doby, kdy jedním z oblíbených cílů bylo město nad Dunajem, v minulosti, rovněž pořád nepříliš dávné, druhé nejvýznamnější město někdejší monarchie. Ano, jde o Budapešť, která před oněmi pár desítkami let oplývala, z našeho pohledu, množstvím zboží, jaké u nás nebylo k dostání.

Na toulkách městem bylo, zvlášť v jeho středu, cítit pořád závan zmizelé monarchie. Stačí například jen připomenout nádhernou výzdobu kavárny Hungaria, o dalších pohostinských podnicích nemluvě. Město na Dunaji mělo, a ostatně pořád má, svůj půvab. Obvykle většina tehdejších turistů, a patrně i dnešních, nalézá pochopitelné zalíbení v termálních lázních, aniž by kdo tušil, že toto zalíbení tu má tisíciletou tradici. Město zde stálo dávno před tím, než vznikla nějaká monarchie, a protože historie našeho kontinentu byla nejrůznější, jen ne klidná, vcelku nepřekvapí, že z oněch dávných časů zůstaly jen skromné zbytky. Trosky, skryté po staletí pod vrstvou hlíny.

Keltské a Římské počátky Budapešti

Můžeme začít okřídleným úslovím – na počátky byli … ale kdo vlastně? Kupodivu ani staří Řekové, ani Římané, jak se tradičně odpovídá, ale Eraviskové. Keltský kmen sídlící mimo jiné na vrchu dnes známém jaké Gellért, ale samozřejmě také v jeho okolí. Na zmíněném vrchu však měli pevnost, ta se staví obvykle na kopci, pojmenovanou Aquincum, a toto jméno použili Římané, kteří toto území dobyli krátce před přelomem letopočtu. Takže konečně tu Římany máme.

Tuto oblast dobyli, takže je vcelku očekávané, že první, kdo se tu ubytoval, byli římští legionáři, a tedy zprvu tu byl tábor vojenský. Takový zůstával, protože legionáři se nesměli ženit, oficiálně, takže jejich ženy a děti se usazovaly v okolí tábora, mimo jeho území. Zvolna tak vznikalo město, a to si žádalo služby. Přicházeli kupci, řemeslníci, a rovněž se usazovali v okolí tábora, kde se cítili přece jenom bezpečněji. Tento růst v posledku přiměl císaře Hadriana, aby roku 124 n. l. povýšil toto civilní Aquincum na municipium, a příkazem dalšího římského císaře, Septimia Severa, se statut změnil na colonii. Není divu, bylo to tehdy hlavní město Dolní Pannonie, a žilo tu skoro 60 000 obyvatel! Pro srovnání připomeňme, že ve 14. století, za císaře Karla IV. měla Praha, tehdy sedmé největší město v Evropě zhruba 40 000 obyvatel. I kdyby byl údaj o antickém Aquincu poněkud nadsazen, takové odhady jsou problematické, byla by cifra v každém případě impozantní.

Nic netrvá věčně, což zvlášť platí o různých říších. O konečnosti existence Aquinca nás přesvědčují zbytky stěn mrtvého města, které dnešnímu návštěvníkovi sahají většinou po kolena. To, co vykopávky přinesly, a také podrobnosti o dějinách města, najdeme v museu, které rozsáhlým ruinám vévodí. Jsou tam jak drobné předměty, tak větší objekty, například sarkofágy, které jsou jedním z ohnisek zájmu odborníků. Jejich význam spočívá v tom, že jsou popsané, přičemž v minulosti bývalo nejednou zvykem zmínit se o osobě, která v kamenné schráně spočinula. Sarkofágy v Aquincu nebyly výjimkou, ale odborníci shledávají ještě další, nepřímé informace – občas jsou v nápisu gramatické chyby, což naznačuje, že ve vzdálených oblastech římského impéria nebyla znalost latiny vždy nejlepší, neboť se tu obyvatelstvo dost promíchávalo. Například na sarkofágu jakéhosi vojína je místo ossa, kosti, vytesáno ossua. Podle římských zákonů se totiž i místní rodák mohl stát plnoprávným římským občanem, jestliže odsloužil 25 let v legiích. Pak dostal výslužné 3000 denárů a potvrzení o římském občanství. K předchozímu příkladu snad dodejme, že čtvrt století v jakékoli armádě, zvlášť v minulosti, sotva přispělo vybroušení jazykových znalostí.

Vodní varhany

Je čas vrátit se k titulku. Při vykopávkách v roce 1931 se v Aquincu podařilo odkrýt také zbytky spolkového domu hasičů, přičemž se ukázalo, že tato budova vyhořela ještě v dobách, kdy zde vládl Řím. To sice bylo zjištění zajímavé, ale nejslavnější objev se vynořil z vrstvy suti a popela – trosky varhan. Dokonce se podařilo stanovit dobu jejich vzniku, protože v popelu byla také bronzová tabulka, která hlásala, že „Gaius Iulius Viatorinus, prefekt a bývalý aedil města Aquincum povýšeného na colonii, velitel kolegia pláteníků, věnoval tomuto kolegiu ze svých prostředků varhany, za konsulů Modesta a Proba.“ Jména konsulů datují vznik varhan na rok 228 n. l. a požár, z našeho hlediska šťastný, zachoval jeden z nejpozoruhodnějších objektů antického světa.

Samozřejmě, že při podrobnějším pohledu na události se nabízí například otázka, co měl co dělat pláteník ve spolkovém hasičském domě? Ono Collegium fabrum et centonarium byl sice vlastně jakýsi cech tesařů a pláteníků, ale v náplni práce měli jeho členové rovněž hašení ohňů. Centonarii totiž zhotovovali také hrubé a silné plátno, jež namočené v octě sloužilo do jisté míry jako nehořlavé. Samozřejmě do míry dosti omezené, jak to ostatně dokládá osud spolkové budovy. Fabri zase pracovali s tvrdými materiály, a to nejen s dřevem. Byli mezi nimi i kováři, tedy řemeslníci vyrábějící mimo jiné i nástroje vhodné pro boj s ohněm. Například pro strhávání hořících trámů nebo krovů.

Varhany, které vzbudily tolik pozornosti archeologů, mají 52 píšťaly o délce od 12 do 36 cm, které jsou vyrobeny ze slitiny asi 82% mědi a 18% zinku, tedy mosazi. V nápisu na darovací destičce se její tvůrce dopustil chyby. Nebo to tak nechal napsat Gaius Viatorinus? Nevíme, ale na destičce je napsáno hydra, což je zkrácené z termínu hydraulis, jak se označovaly vodní varhany, ovšem typ nalezený v Aquincu byl již pokročilejší, který nepoužíval vodu. Pokud jde o to, jak hydraulis vypadá a funguje, odkazujeme zde na spis De Architectura Libri X (Deset knih o architektuře), římského vojenského stavitele a široce vzdělaného odborníka Vitruvia Polia, jenž žil v 1. stol. n. l., kde tyto varhany najdeme v Knize desáté, kapitole VIII. Pro nás je spíš zajímavé, že Gaius Viatorinus podle všeho ani nevěděl, jaký typ varhan to vlastně daroval. Asi na ně nehrál.

Až neuvěřitelné na tomto nálezu je, že se možná hudebník našel, a to poté, kdy byl v nekropoli na jihu města vyzdvižen jeden ze sarkofágů. Z dlouhého nápisu na něm jen klíčové pasáže: „V kameni uzavřená zde spočívá vroucně milovaná manželka Sabina (vzdělaná v umění ona jediná předčila svého manžela) milý byl její hlas …“ Tedy máme co činit se zpěvačkou, která, jak nás nápis informuje, zemřela ve věku 25 let, 3 měsíce a 14 dní. Text pokračuje o tom, že hrála na hydraulis a končí: „Požehnán buď ty, kdož toto čteš a nechť tě bozi chrání, pěj zbožným hlasem: Aelia Sabina vale. T(itus) Ael(ius) Iustus placený varhaník II. pomocné legie nechal tento (sarkofág) zřídit své manželce.“ Aelia Sabina si, spolu s manželem, odnesla svoje tajemství na věčnost. Píše se o ní, že hrála na hydraulis a její manžel je uváděn jako hydraularius, ovšem, to, co bylo nalezeno v popelu spolkové budovy, vodní varhany nejsou. Takže, hrála na ně opravdu Aelia Sabina a jen nápisy jsou zavádějící, nebo snad jsou někde pod ruinami opravdu ještě i skutečné vodní varhany? Aquincum má své kouzlo dávných věků, i svoje tajemství.

V.K. 29.4.2015
Reklama